Poustevník.
(Romance dle Goldsmitha.)
„Veď, poustevníčku laskavý,
Mne skrze pustinu,
TamTam, kde jen oheň blyskavý
Těší tu dolinu.
Já bloudím tuto sám a sám,
Již všecek umdlený:
Čím dál, tím delší nalezám
Les tento zmatený.”
„„O nechoď, synu, po tmavém
Odvážně po lese,
To světlo v lesku klamavém
Ti zkázu přinese.
Přijímám ve svůj příbytek
Pocestné častokrát,
A skrovný s nimi nábytek
Zděluji míle rád.
Beř, poustevník co chudičký
Ti v nouzi poskytne;
Měj se mnou pokrm střídmičký
A lůžko rokytné.
Živůčka k jídlu pro sebe
Jsem nikdá nezabil;
91
Milosti této od nebe
Dobrého jsem nabyl.
Mně trávná hora bez viny
Pokrmu dodává,
Vždy mi se chutné byliny
I vody dostává.
Ach, člověk mnoho lopotu
Má pro svůj denní kvas;
A málo třeba k životu,
I to ne dlouhý čas.””
Jak sladce nebe déšť roní,
Tak jeho výmluvnost:
A z ticha jemu se hloní
I následuje host.
Ve tmavé poušti jeskyně
Jeho se skrývala;
Však ráda bludné chudině
Se vždy otvírala.
K té pusté skrýši naměří,
Tam v krátce přibyli;
Zacvakla skoba u dveří,
A oni vstoupili.
Když v soumrak pilný dělníček
Na lůžko chodívá,
Poustevník kutí ohníček
A hosta zabývá.
92
A krměmi bylinnými
Jej vlídně častuje,
I slovy boholibými
Mu chvíli zkracuje.
Koťátko spolu cítící
Vesele skákalo;
Tu roždí plálo chřestící,
Tu cvrče cvrkalo.
Radosti ty však odtuchu
Mládenci nedaly;
On sevřen byl ve svém duchu,
Slzy mu kapaly.
To poustevníka zle bodá,
Že jemu pláče host:
„„Jaká žalost tebe hlodá?
Neb znamenám žalost.
Jsi z vlasti vypověděný,
A bloudíš sem a tam?
Či od přátel opuštěný?
Trápí tě lásky klam? –
Co štěstí dává, darové
Jsouc marní, neblaží;
Marnější pak ti bloudové,
Kteří po nich baží.
Přátelství? jméno větrné,
Co sen, neostojí;
93
Bohatstva, slávy – šetrné,
Však bídy se bojí.
A láska? – tať je prázdný hlas,
Hra pouhá miličkám:
Ta jenom hnízda tento čas
Zahřívá hrdličkám.
Mládenče! zapomeň starost,
Ženy i všechen trud. – ””
V tom náhle projevil se host,
An ruměnil jej stud.
Ve tváři jeho zkvítaly
Přelíbé sličnosti,
A ranní záři rovnaly
Se v pěkné krátkosti.
Prs zedmutý, zrak sklopený,
A tělo ztepilé –
Již poutník jest prozrazený,
Jsa – děvče spanilé.
„Ach, odpusť, pane, děvčeti,
Jenž rušilo tvůj klid,
A smělo semo kráčeti,
Kde máš s bohem ty byt.
Polituj, prosím, stvoření,
Jež láska zavedla,
A chtějící utěšení
Do smutku uvedla.
94
Byl slavný někdy otec můj,
A bohatstvím se stkvěl,
Mně chystal všechen statek svůj,
Mne jedinoutě měl.
Mnohý jinoch z ruk otcových
Mne vzíť usiloval,
A oheň ke mně v prsech svých
Buď cítil nebo lhal.
Vždy s přípovědí příjemnou
Prodajný hluk tu byl;
I Litmír stál o lásku mou,
Však mně nepochlebil,
Měl on jen prostočistý šat,
A žádnou mohútnost;
Na ctnost a rozum však bohat,
A to mi bylo dost.
Jej krůpě rosy přečisté,
Květ rajské zahrady
By u rovnání zajisté
Nalezly bez vady.
Na kvítku rosa, květu běl
Nestálou krásu má,
Jich krásu Litmír dobrý měl,
Jich stálost měla já.
Za jeho jsem umílení
Nelásku chovala,
95
A smíchem jenom trápení
Mu odměňovala.
Až mne konečně zanechal
Hrdosti a vině,
Na poušti obývať se jal,
Kdež umřel v tišině.
Však za ty jeho tesknoty
Můj život spláceť má:
Hledám i já té samoty,
Kde on byl, budu já.
Tu v zármutek se cele svůj
Umrouci zavinu:
Tak zhynul pro mne Litmír můj,
Tak já proň zahynu.”
„„Chraň Bůh!”” – on obejma ji, dí,
Uleklou velice:
Chce lát’, však před sebou vidí,
Litmíra děvice.
„„O Angelíno! vrácený
Mé duši anjele!
Aj, žive Litmír ztracený!
Pusť, dívko, od žele.
Nechť na smutek a vzdychání
Nastoupí veselí;
Po tomto sladkém shledání
Nic nás nerozdělí.
96
V té lásce blahé mnoho let
Kéž živi budeme!
Když ty povzdechneš naposled,
Tu pukne srdce mé.””