Útěcha mysli.

Útěcha mysli. (Z indického podlé anglického přeložení.)
Člověče, uhašuj lakomou žízeň; Nesytá žádost pouhá trýzeň: V bohatém statku ctnostna konání Tvá duše mívej jedno kochání. Kdož tvá žena jest, kdo tvůj rozenec? Co je sám ten svět, co ty, jeho plozenec, 134 Ten svět divný, kdež ty obýváš: Na to, na to, můj brate, ať pomníváš. Nechlub se rolí, sluhami, mladostí, Všechnoť časovou mine rychlostí; Klamy duse Majiny 1), chutnej vědění, U Brahmy 2) nohou jiskej učení. Jak rosy krůpěj na lupenu drkotá, Takto život náš kluzký se motá. Nikde tu jistoty, nikde stání: Našeho korábu to po moři plování. Člověk se rodí, člověk umírá, Dlouho-li ho život mateře zavírá! Ty povahu zlostí na světě lituješ; Proč tedy sobě v tom dolu libuješ? Jitro se a večer vracovati vídá, Zima, jaro, den a noc se vždy střídá; Čas plyne, a život stále uchází, Naděje věčné vítr přichází. Nermuť příliš sebe vrahem a druhem, Synem a pokrevným, válkou, neduhem: Mysl vždy stejnou sobě-li osobíš, Tou se jakostí Višnovi podobíš. 1) Maja = bohyně fantasie, neb vlastně mámení (delusio); cf. maju, mane se na mysl. 2) Brahma = bůh nejvyšší Indianů, bytnost lidskou myslí nepostižitedlná, která se ale vyjevuje duchem svým Višnu (t. j. pronikatel).
135 Aj tělo padavé, vlasy osněžené, Usta holozubá, zraky podkalené; Starci se berla v ruce zachvívá, V báni lakomství ale neubývá. Sedm jezer, osm hor, slunce a bohové, Ti jenom stálí ve změně časové; Však ani ty, ani já, ten, onen národ: To-li dostojný smutku ti zárod? – V tobě i ve mně stan má Višnu; Proč-že vypínáš svou duši pyšnu? V své duši každou duši poznávej, Sobě nijak sám předku nedávej. Tak dlouho pachole po hříčce chodí, Tak dlouho jinocha zase láska vodí, Tak dlouho kmeta nevrlost souží, Že dokona žádný Bohu neslouží.