Vyučenec Řekův.

Vyučenec Řekův. (Dle Klopstoka.)Klopstocka.)
Kdož 1) ve svých rodinách od Genia, s milým Usmáním oka posvěcen, Kdo tvou z mládi druží, Fébe Anakreon, Báječnou, holubičkami Básnickými olítán, v skolií hluku Méonské na ucho hlasem 2) Líbezným uvrkán, a perutím, žeby Vrásek davnobylosti jich Nezřel, záhy byl ostíněn a kryt 3): tomu Darmo podmanitel, hrdý 1) Smysl prostý ody této jest: Kdo od přirození k básnictví jest povolán a záhy s řeckými básníky seznámen, kterýž ale ne, jako mnozí, toliko z nich řeči a věcem se naučil, anobrž také svůj na nich krasocit zostřil: tomu darmo kyne sláva vítězitelova (t. nejblyskavější); ano i v boji jsa nenávidí krutost vojny. Nebaží po chvále dané toliko ze slušnosti, nebo od přepiatých ctitelů, nebo polovičných znatelů, ale touží po nesmrtedlnosti, jakovéž požívají básníci starého věku, za kterouž mu ručí vylouzená zpěvem jeho slza přítelkyně. 2) Aby jemný cit krásy v svém básníku vyznamenal, připisuje mu ranou známost s hladkým, lahodným Anakreonem, jejž samým Fébem t. bohem básnictví nazývá, a méonické ucho, t. sluch cítící krásu Homerových veršů. 3) Místo prosaického vyřknutí: „Jest seznámen s Anakreonem,” praví básník: že jej holubice Anakreonovy báječné (t. dle domněného báječného věku mluvící) obletují, okrývají a svým přijemným jekem to působí, aby hluku skolií, t. poznamenání výkladných, učeností někdy přecpaných, neslyšel, poněvadž čtoucího často z cítění krásy básníkovy vytrhují. KlopstokKlopstock představuje skolie ty co osobu s vraskalým čelem, na znamení starobylosti, ne bez ironie čili tajného posměchu.
45 Věncem, jenž uvadá od prokletí lidu, Kývá vůcelivé 4) pole, Kdež žádné mateří zasmucených vzdechy, Posledním u políbení, Mroucích tobě synů vyrvati nestačí Ukrutná, storuká smrti! Nech králůmkrálům, že třebas jej přibočí osud, Nezvyklý bojovým hřmotům, V soudné ustrnulý pravdě, vidí němá, Bezdušná, svalená těla, Žehná odprchajícího ducha v kraje, Kde vrah lidstva nevítězí. Chladněť pochvalu on dobrotivou 5) slyší, Chladně plýtvače 6) oslavou, A blázna, 7) kdo vodit jej na odiv pilen Brklým v obdivu přátelům; Nedbá odrodilých soudu oněch Čechů, Jimž v písních Jaroslav temen, 8) 4) Starým způsobem místo: v ocelové, jako vůči místo v oči a t. p. 5) Ironicky na místě: zdvořilou, ze slušnosti danou, ne z uznání. 6) Všecko chválící. 7) Přepiatého chvalitele – přátelům v svém obdivu z míry vystupujícím. 3)8) Jaroslav Puchmayer o české básnictví velezasloužilý. U KlopstokaKlopstocka stojí toto dvouverší: Nedbá posměchu jen tvářilepé lady, Jížto Singrova temna jest. Alžběta Singrova (Singer) anglická básnířka († 1737), za svého věku vážená. Její Friendship in death (přátelství po smrti) podalo příčinu Wielandovi k jeho listům mrtvých k pozůstalým přátelům.
46 Žádost pochvaly lepší, jemu bezsmrtí, Pěvců před věky bezsmrtí. 9) Jichž hodnost trvalá, rovně co proudové Rostouc, vše století plní, Objedná, i pravé odplatě jej, o níž Pyšným snílo se, posvětí. On, štěstí-li mu, což řídko jenom činí, Dá přítelkyni myslivou, Má v každé slze, písní dobyté, slzí Příštích zvěstovatelkyni.