Kůň z Hory.
Česká pověst z IX. století; skládání Herderovo.
Pěkně lskne se oku zlato, stříbro:
Zlato, slunce; stříbro, luna země:
Stkvostná ozdoba i cena všeho,
Všeho, jen ne života a zdraví.
Mocněť vábí leskem; smí jen chudý
Jimi pohrdnouti; než bohatý
Víc jich maje, více po nich touží.
136
Bohatý byl kníže Křezomysl,
Země jeho u prostřed hor Krušných,
Rostly jemu stromy, stříbro, zlato,
Zlatá zrna vylévaly řeky,
Prali mu je chudí ryžovníci.
Ale on hlouběji v horách kopal
Dobývaje z lůna matky země
Zlaté pliky, těžší než on sám byl,
Klada hory v oběť svému bohu.
Než čím víc má, tím mu více chybí.
Ladem leží nezorané rolí,
Národ zaklený v hlubiny hrozné
Ryje zem a vzdychá k svému pánu.
Pán neslyší vzdechu z hloubi země.
Slyší nebe: zatvrzené nebe,
Jako srdce železné jich pána.
Sucho bylo. Ze země vyprahlé
Vstane hlad, vyzáblý hlad a bledý,
Udavuje smutnou, nebohou chudinu.
A pohřbívá do hlubiny země.
Valem, valem hladná i chřadnoucí
Ku knížeti hrne se chudina:
Otče! dej nám chleba, umíráme;
Dej nám chleba, nám i dětem našim.
Nech kopáme rolí místo hory,
Nech bydlíme v chatách místo dolů.
Otče, slyš, ach slyš svých dětí hlasy!
137
I slyšel jich hlasy otec jiný,
Dávno bydlející ve své hoře,
Kde žel jemu často bídy lidu.
Slyšte pověsť divnou! – Jednou večer,
Lech, pro nářek země bolestící,
Často prosiv, darmo prosiv pána,
Chudým pomoc, ve tmách hvězda jasná,
An poslední skyvu rozdal druhům,
Horymíř, v pustině smutný chodil:
„Kam mi jíti?” takto k sobě vece,
„Mám se vrátiť do domu žalosti,
Nyní hladu a smrti obydlí:
Čili – ” Ajta, muž tu náhle stojí,
Stár a vysok; koně v uzdě drží.
Koni zraky jiskřily se bleskem,
Chřípě jeho soptaly mu ohněm;
Kůň byl bílý. Starý muž ten vece:
„Horymíře dobrý, vezmi koně,
Šemík jméno jeho. Jeho jméno
V nouzi volej, bude ti pomocno.
Ale nyní chvátej, zapěň doly;
Z dolů dým se valí, mor to chudým.”
Takto muž, a zjevně před očima
Vešel v horu; zavřela se hora,
Stál kůň očma svítě, rže a hrabe.
S bázní Horymíř ho ujme, hladí:
„Šemíku, nuž jménem zovu tebe,
Ty mně pomoz!” To řka, zhůru na kůň;
Kůň co vítr letí k zlatým dolům,
Řehce dupá, tisíc horních duchů,
Mužíčků a šetků vyjde v pomoc.
138
S hrozným hlukem zapění se zmrsky
V polu noci, luna jasně svítí,
Komoň šipkou letí, nese jeho
Na dvůr světlý, na dvůr Křezomyslův.
Svítá. Horymíř zde, pánu slouží.
Jeho vrazi zprávu přinesouce
Druhého dne teprv přichvátají.
Běda, běda pustošitelovi,
Jenž knížeti svému srdce srazil!
Za něho přátelé věrní prosí:
„Pane, zdali on tu nebyl včera?
Kdo můž letmo tam i tuto býti?
Která za noc ruka zmrsk zapění?”
Všecko darmo. “Umři! zítra umři!”
Svitne jitro, smrti čeká chrabrý,
Svitne v mysl slovo muže z hory:
Šemík jméno jeho. Jeho jméno
V nouzi volej, bude ti pomocno.
„Kníže,” vece, „dříve nežli umru,
Malou radost učiň mi a prosbu.
Nech ať na svém koni, milém druhu,
Projedu se ještě v tomto dvoře.”
Smál se kníže; zamčeny vše brány.
Užij prosby blázen pustošitel.
Ouzkostně Horymír pojde k stáji;
Smutně stojí komoň ohňozraký,
Jakby mluvil: „Zapomněl jsi na mne?”
Zařehotá, vsísti na se daje:
„Šemíku můj, Šemíku, pomoz mi!”
Sotva pronešeno tiché slovo,
U větru jest Šemík; jezdce nesa
139
Přes závory, tamo k jeho hradu,
Tamo kde ho tisíc chrabrých vítá,
Tisíc včel se rojí vůkol matky,
Ale Šemík hlavu kloní smutný,
Mdleje, zraky mu se temně lesknou,
A, o divu! hlas povýše, vece:
„Umříť jest mi, býti v loupež vlkům,
V pokrm býti psům a supům žravým,
Leč mne doprovodíš tamo k hoře,
Bez odtahu. Dílo mé skonáno.”
I vede jej bez odtahu k hoře,
Otevře se hora, muž tu stojí:
Vesele zařehce ohňozraký,
Omlazený komoň. Muž pak vece:
„Blaze tobě, žes učinil právě!
Synům tvým se bude dobře vésti,
Ty slynouti země vyprositel.
Přemysl mi jméno, já jsem Čechům
Prvorodič, první jeho kníže.
Tento komoň jest komoň Libušin,
Na něm ona jezdívá k svým dětem
Pomáhat jim v nouzi.” To pověděv
Ujal koně, i zašel do hory.
140