Spolku dobrodinců.

Spolku dobrodinců. k zachování na pohled mrtvých, jehož původem byl Vys. urozený pán hrabě Leop. Berchtold († 1809), potom náčelníkem Osvícený kníže Isidor z Lobkovic (†1819).
I. Drahý, libý živote, Sladká bytu zvyklosti, Dárku boha nejstkvostnější, U něhož tvůj byt vezdejší! Tebou, rajský klenote, Cherub věčně se ukájí, Červ, se vina, tebe hájí. Povědom tvé sladkosti Člověk nad vše tebe cení. Život, život vážné jmění, Základ každé blahosti; Kde ho není, nic tu není, Na zemi i v věčnosti. II. Ach, tu malou jeho částku, Vyměřenou člověku, Hubí tisíceré psoty; Zima, horko, kruté sloty, [3] Nenávistní živlové, Žízeň, hlad a morové, Péče trudné, Vášně bludné: Hrozí všude lítá smrt! – Strašně, strašně zní to jméno, Buď cokoli dověřeno, Duši leká hlahol: Smrt! – Hlukem se skal proudové Valí domy jako drástku, Chvátí tvory zátopou; Smrt jde všudy za stopou, V tiché hloubi očihuje, Moutí vzteklé výlevy; V ohni Moloch souseduje, Tmavé hroby, skalní sluje Plijí zhoubné výjevy. Dusí uhel potutelný, Hroznu nápoj hojitedlný Před životem dýchá Smrt! Smrt své dráhy jedovaté, Záhubivé neduhy, Na chudé i na bohaté Ssílá, mrzké podruhy. Nejen země nebezpečna: Nebe hromem třepícím Život stírá; V srdci zvírá Vášeň vztekem hubícím; Vražedlnice, ach! bezděčná, Líté braně Samobojstvu podává; 4 Ruka daná ku ochraně Svou katankou se stává. Život lidský, prostřed smrti, V okamžiku dojde drti: Visí tenké na nitce, Plamen jeho slabě hoří. Ustřihne-li s přeslice Závistná ji sudice, Jestli božský oheň shoří, Veta, veta; Žádná Klotho toho světa Tenké vazby nescelí, Aniž ohni Titan který Oživěti povelí. Jedno má jen přítel smutný, Čím svou těšiť sirobu: Všechněm jest ten los urputný; Život – cesta ku hrobu. III. Váhá-li ostřím Atropos, An doutná jiskra života: Nastojte, jestli nepospíchá Mroucího ohně nerozdmýchá. Dchem lásky lidská ochota, Přechvátí nešťastníka los; Že bratří nejsou člověky, On zhasne, zhasne na věky. Než běda, běda, Jestli doutnající troud Života se v rakvi znítí; Hrůza, hrůza, an kdo cítí 5 Nad sebou ten strašný soud: Smyslem povědomu sobě, V tmavém, těsném býti hrobě, V dušném puchu, V smradném zduchu Mezi mrtvolami, Červy a žabami, V smrtném chladu, Za lup hladu; Spátečnou se vzteklostí Hryzoucímu do kostí, Kdežto hlechne pláč a lkání, Líté bydlí jen zoufání. Hrůza, hrůza strašlivá Býti v hrobu za živa! IV. Nač lidu sběh? Ti ohromení přátelé? Ta choť omdlévající, Ty děti plakající? Ach! srdečného přítele, Ach, manžela i otce kvílí. Uchvátil proud jej smutnou chvílí. Tam leží bídný živočich, A zamčen jemu zrak i slych; Bezvládné oudy, Bezdušné tělo, Tupé citu omráčení Smrti náhlé oznámení. Dokonává, Hasne! – 6 Ha, kdo ten, Který upocený klopotá, Rozrážeje lidu dav? Anjel pomocný! – Bratra z nouze vychvacuje, Z hrdla smrti vydírá, Usnulé city probuzuje, Zamčené smysly otvírá; Od sna budí, život křísí – Dobrotivé nebe! Mrtvý ožívá! Již se vůkol sebe S podivem dívá, Již líbezné světlo vidí I tvář bohorovnou lidí. Ha, slyš přátel radování, Viz manželky objímání, Pláč radostný milých dětí Novrození otce světí. Ale s božským pocitem (Požehnání lidu nese) Přítel lidský raduje se, V životu zas dobytém. V. Vítej lásko k člověku, Spolutrpné smilování! Lásko jemná k poslouchání Žalostného nářeku; Dobrotivé, moudré nebe, Dbajíc o člověčenství, Vštípilo nám v srdce tebe. 7 Toť tvé sídlo, leč že sebe V tvé uváže vlastenství Nízké samomilenství. Tvůj jest, kdo zná milosrdí, Kdo se k bídě nezatvrdí Druha svého, neb cizince, Dobroděje neb zločince, Živočicha rozumného Nebo zvěře bezumného; Kdo jest světu dobrodince; Jaké koli jmeno jeho, Konfucij, neb Taut, neb Sidný Humbert nebo Berchtold vlídný, Berchtold, oběť člověčenstva, Jeho čest a ozdoba, V cizině i u vlastenstva! Vyšší s nebe podoba Kázal světa drahné půli Na Africkém pohoří, V Asiatském zamoří Lásky lidské božskou vůli. Turků lítých krotil zlost: Ale doma pěknou ctnost, Podlé statných Angličanů Zvěčnil v srdci u občanů. Sláva Čechům! u nich ctnost, U nich z věku do věku Pěkná láska k člověku Žive Berchtoldovým vzorem, Žive jasným Isidorem! 8