Druhu můj! chtě stoupiť v šumný svět
S líbeznou a čistou duší svojí
V jarním květu mládeneckých let,
Rád by mluvil o tom s musou mojí,
Čeho každý hledá na světě,
A co věčně lidem v předmětě,
O čem rovně povoleno soudiť
Učenému, jako nevědě,
Bohatci, i komu jest se troudiť
V plášti chodeckém a obědě,
Na stolicích slávou okroužených,
I v chaloupkách sedlských utěšených,
Na čem naděje se u lidí
V každém země prouhu postavuje,
A co smutných srdce obelšťuje,
Ale ach, se v nikom nevidí!
O štěstí je slovo. Událíme
Pod větví se k oné jívině,
Prochladou své city osvěžíme,
Tam i rozmluvou se nasladíme
V líbezné té musám tišině.
Druhu můj! I jesti k víry hodnosti,
Aby deset tisíc bylo mnění
Učených libomudrckých pření
Ve spisovnách šedé dřevnosti
O prostředcích šťastně tuto žíti,
O prostředcích útěchu najíti?
Ale tak jest; není v počtu chybeno.
Thales, Chylon, Pittak a Stylponi,
Diogeni, Plato a Zenoni,
A co jiných světu viděno,
V dílnách, chrámích, sadech zrozkošnělých,
Na bečkách a kobkách zatemnělých,
O nejvyšším blahu mluvili,
Smrtedlníky k štěstí vábili
Svému – berlami se žebráckými,
Bradami se klnouc svěcenými,
Že plod pozemního svršenstva
V sadu moudrosti jich bráť se může,
Že v něm netlelý květ blaženstva
Svěže kvete jako pyšná růže.
Slova kázala se překrásná,
Jen že nebyla i souhlasná:
Jeden křičel: stoupej sady!
Druhý: ne, ne, pojdiž tady! –
A co Gréci? zabývali se,
Učeným rozepřem smáli se,
Začasté i snem je zvouce.
My též po jich stopě jdouce
Toho věku dočekali se
Mnoho o té věci šumu, sporu
Od nejedněch nových hrdecův,
Kterým často bez rozboru
Dáno jméno mudrcův.
Oni také svatě zaslibují
Přímý k štěstí ukázati sled,
Ale v tvář ho sami nespatřují,
Živou pode jhem, jak všickni, běd,
Živou, hořké slzy z očí tratí,
Jimiž tíše osudovi platí
Za to právo mudrcemi slout,
O štěstí vynášet v knihách soud.
Nelstěme se klamem obraznosti,
Hledajíce v světě blaženosti!
Spíše, druhu můj, ty dobudeš
Divotvorný filosofský kámen,
Než věk bez bolesti probudeš.
Iapetův syn étherný plamen
Člověkovi krádí s nebe snesl,
Ale štěstí jemu nepřinesl,
Ono v úděl nám se nedostalo,
A tam s Jupiterem pozůstalo.
Vzdychej, touži, není k platnosti!
Osudové řekli: budiž světe
Bydlo přízraků a marnosti,
Kde v běd mnoze bláha málo květe!
Řekli – ihned šumnou ochotou
Marnosti vše na zem spustily se,
Hrdinové v brni strojili se,
Jsouce jati slávy krásotou;
Mečem mávajíce poletěli
Usmrcovat lidí v zábavu,
Jedni trůnu chtíčem zahořeli,
Druzí býť i v chrámě k odivu;
Jedni drze vesly šumícími
Rozdělili pěnu dalných vod,
Druzí chtivě rukami mocnými
Otevřeli v zemi temný chod,
Světlého by prachu hrstku vzali –
Matné domněnky všem hlavu spialy.
Vítěz nad národy mohutnými,
Vládce nad zeměmi bezčíslnými,
Jehož čelo bleskem věnčeno,
V duševném předc mraku umdlévá,
Sám i sebe tajně často ptá,
K čemu na výsosti stupně kráčel,
K čemu v krvi lidské laury smáčel!
Smělec Ameriku odekryvší
Pouti žádné k štěstí neodkryl,
Indy okovami zaklíčivší
Sám též okovami sklíčen byl,
Vedl i skonal život v utrpení.
A ten skelet drkotající,
Který nezná užívati jmění,
Prostřed něho v touhách žijící! –
Ale kdo můj druhu s ouplností
Vlny přečte v mořské hlubině?
A kdo představí nám v kartíně
Ničemnost všech zemních pečlivostí!
A co dělať? V lesův pustině
V nevědomé skrýši žel se hostí,
S světem zbožně na vždycky se prostí,
Kdy k neštěstí svět jest takový;
Ouve, anachoret v příkroví
Pustém šťastlivější jiných není!
V samém strasti zemské zapomnění
Jeho duše ujediněná
Němým zrakem obehrazená
Poustává, klesá, vadne;
Srdce tesklí v hrudi chladné,
Čím se zajímati neznajíc;
Hejno oblud v adské hrozlivosti,
Plodův dušní jeho pustotnosti,
Divův hrozných milionové,
Zmije létající, drakové
Nad ním šustí křídly šumějíce,
Um pak jeho strachem ztemňujíce; –
V té on strasti život skončuje!
Takový ten svět jest podměsíčný:
Ač v něm blaha málo domuje,
Ač v něm hoře spůsob mnoholičný:
Jednak my předc pro něj rozeni,
Duší, umem k tomu dařeni,
A v něm dlužni do skonání býti.
Hleďmež jej si tedy sladiti,
Nejméně, jak možno, toužiti,
Raději, jak možno, tíše žíti,
Bez všelikých marných žádání,
Pustých, blýskajících nadání;
Ale co kde najdem příjemnosti,
Užívejme toho v ochotnosti.
V pustých lesů hlubokosti
Bývá nejkrásnější anemon,
Kdy úkradkou vyjde on
Prostřed písku, v samotnosti;
Ve mhle, v kormoutlivé mrákotě
Jest papršlek slunce veselejší;
Dobra na zemi je v sporotě,
Ale proto ono – tím milejší;
To buď srdcem našim zisk a plen.
Kdo můž býti málem spokojen,
Není smyslův, chtíče nevolníkem:
Bohactva i slávy pochlebníkem,
Kdo jest duší přím jak postavou,
Po blahu se v koráb nevydává,
Ani s moře lodí očekává,
Nechvěplí se větrů zábavou,
Pod sluncem se ve svém domku kryje,
Pro dnešek jen vždycky v dnešek žije,
A své mysli neprostírá dál;
Kdo se lidem přímo v oči dívá,
Tráveniny v nápoj nenalívá,
Aniž kdy se trudné práce bál;
Koho blaží prochodiť se v poli,
Komu oddech v znojném čase mil,
Kdo se rukou, umem, neb jakkoli
Požitečna jiným učinil,
Kdo jest na příjemnou službu čil,
Žije milovaný v šťastném snětí,
A jest otcem dobrých, milých dětí;
Kdo, kdy skuka, musy přizývá
S něžnou jejich druží, milostkami,
Své i cizí chvíle sladívá,
Prosy nebo veršů zabývkami,
Od čistého srdce směje se
(Pravo směje se, ne hřešno)
Nad vším, co se jeví směšno:
Tentoť světem klidně béře se,
Nežádá, by zhasli jeho dnové
Od jedu neb mečů hubících,
Tomu světem svět, ne peklem slove;
Prostřed trnů život kolících
Růžemi ten pouť svou květí,
Odtušení najde bolestem,
Čas večerní s usmíváním vstřetí,
A v půl noci usne tichým snem.