140. Kvítko, které v zimě, v letě

Eduard Just

Kvítko, které v zimě, v letě ve svěžesti stejné květe, jemuž mráz ni bouře neškodí, jež vždy mile oku lahodí: kvítko to Ti, otče drahý, věnuji v čas tento blahý jmenin Tvých. Přijmi dar ten z rukou mých! Jestiť kvíteček to nevadnoucí, jejž Ti nabízí má láska vroucí: slove vděčnost spanilá.

Patří do shluku

jmeniny, přání, vděčnost, blažit, vděčný, požehnání, toba, hojnost, přát, vroucí

114. báseň z celkových 1413

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. 143. Láska vděkuplná – totě všecko, (Eduard Just)
  2. I. Rozmilý tatíčku! (Herma Pilbauerová)
  3. (Učiteli na rozchodnou.) (Emanuel Züngel)
  4. Buď nám vítán, dni žádoucí, (Emanuel Züngel)
  5. 27. Že malý jsem, mne nerozpáčí, (Josef Uhlíř)
  6. Milý otče! k svátku jmena Tvého (Emanuel Züngel)
  7. Dnes přála bych Ti natrhati kvítí, (Emanuel Züngel)
  8. 40. Dnes přála bych si natrhati kvítí, (Eduard Just)
  9. 6. Modlitba má dne 26 července 1818. (František Palacký)
  10. 15. Rád mám jeseň, tokajského moku (Jan Kollár)