IX.
Na blankytě nebeském se šeří
Na blankytě nebeském se šeří
mnoho kupek nadraného peří.
Jemňounké to peří sněhobílé
je as práce mnohých dnův a píle.
Sta as dívek prsty růžovými
nadralo je za večerů zimy;zimy.
A co pohádek se vystřídalo,
než to peří bělounké se sdralo!
A než vzrostlo do hromadné výše,
kolik polibků tu padlo tiše!
Kolikrát as ruka z toho bělu
ve trnutí sladkém sáhla k čelu?
Kolikrát vzdech z ňader putující
peří běl as rozvál po světnici?
Ó v těch kupách dívčí ruka malá
jak se asi ráda probírala!
[27]
Což se dívkám vlny ňader dmuly,
když si na líbánky vzpomenuly?
Snad jich prsty draly nejhbitěji,
když tonuly v snů těch zlatém reji?
Ó že nezřel jsem ty dívky čilé,
kterak draly peří sněhobílé!
Nezřel prstík růžový a hbitý,
jeho pohyby a bleskné kmity. –
Ach! já zapomněl v tom zlatém snění,
že, nač hledím, vlastně peří není.
Že to oblaky jen stříbroskvělé
a ne peří dívkám do postele!
28