Oblaky (1887)

Básně, Josef Kalus

Diplomatická verze Ediční verze
OBLAKY. BÁSNĚ
JOSEFA KALUSA.
VE VELKÉM MEZIŘÍČÍ. Nakladatel J. F. ŠAŠEK, knihkupec. 1887.
[3] Svému bratru Antonínovi a jeho ženě Marii věnuje J. K.
[5]
Z hor strmých častokráte snivé zraky Z hor strmých častokráte snivé zraky
 jsem upírával s Vámi na oblaky, ať kvetly lilijí, neb rostly v mraky, ať sluncem zářily neb s bleskem v dlani se hnali bouřně po nebeské báni. Já toužil láskou Vaší obejatý proměněn v oblak, vznést se v blankyt zlatý a proletěť jej jako včela nivu. – V tu říši mračnou, plnou kouzel, divů jsme často s utajeným dechem zřeli a s oblaky jak s druhy rozprávěli, vždyť živými nám bytostmi se zdály, když nad námi se v modru kolébaly. Teď vzdálen Vás, sám, s duší roztouženou oblaky stíhám, jak se nebem ženou a kdykoli k Vám ku letu se strojí posílám s pozdravem Vám duši svoji. I oblaky v té knize veršem spjaté Vás pozdravují za mne tisíckráte a v klíně vzpomínky Vám nesou zlaté! [7] OBLAKY
[9]
I.
Oblaků zlatý roj Oblaků zlatý roj
 v jeden spěch, v jeden chvat Valašskou krajinu chodí si namlouvat. Žebrají o lásku, žebrají o milosť, v kadeř jí vplétají zářivý perel skvost. Po líčku rozvitém hebounce hladí ji, jak roje motýlů nádhernou liliji. Na sněžné peruti nebem ji chtějí nést po dráze sluneční do říše jasných hvězd. Ona však netouží ze klína matčina, [11] pranic ji nevábí hvězdnatá cizina. V těsném hor objetí blaženě spočívá, oblačným námluvám jenom se usmívá. Líbána, hejčkána májovým sluníčkem a Bečvou stříbrnou – dává všem košíčkem. 12
II.
Dívejte se na oblaka! Dívejte se na oblaka!
 Tancují dnes rejdováka, tancují jej hbitě jarním po blankytě. Bělounkou a lehkou nohou vznášejí se pod oblohou andělů jak četa při stvoření světa. Skřivánci jim v ňadrech tlukou, perly padají jim z rukou, zlatý úsměv září s červánkových tváří. A slunéčko zlatou dlaní napájí je bez ustání, nebi po vysokém smavě blýská okem. Ku zlatému jeho boku oblaky dva v jarém skoku [13] zaníceně kročí, do kola s ním točí. V pozadí ty chmury šedé jarní vánek v kolo vede, májovou jim hraje jako na šalmaje. A vše v tanec spěje, chvátá – Z hor a lesů pára zlatá jak sto zlatých zmijí v kotoučích se svijí. Dívejte se na oblaka, tancují dnes rejdováka a slunéčko s nimi, že je konec zimy! 14
III.
Oblaky, oblakyoblaky, Oblaky, oblakyoblaky,
 vysoko kroužíte, bílou šíj panenskou v nebesa hroužíte. Růžové červánky v kadeř si vplítáte, hvězdami kmitáte, s orly se vítáte. Někdy však změněny v záhubné přívaly, města jste bortily, hory jste zrývaly! V krvavé pravici blesků meč zářící, válčíte zoufale s divokou vichřicí. S větry se bratříte, smějete, tančíte, [15] po dubech zvrácených, po lodi rozbité. Paprsků slunečních korunu na hlavě, létáte od Beskyd k stříbrné Vltavě. A zpět se vracíte s perlami ve klíně a jimi žehnáte Valašské krajině! 16
IV.
Oblaku šedivý Oblaku šedivý
 v kajícím habitě, vážně proč kráčíš dnes po jarním blankytě? V dumy proč hluboké noříš svou sivou leb, pro výkřik rozkoše, proč jsi dnes hluch a slep? Kdes nechal bílý pás, růžovou obrubu – chceš světu hlásať dnes smrť, peklo, záhubu? Tos jistě neslyšel, švěholiť od rána ve vzduchu májovém mladého skřivana! Tos jistě neviděl ohnivé pocely, [17] jež z jasných červánků ku zemi pršely. To jistě, staruchu, nevidíš do dálky, že nezříš u háje květ modré fialky. Na každé haluzi hrsť bujných pupenců, po lukách dováděť tlum šťastných milenců. Ó vem dnes slunný plášť, odlož čerň habitu a sladkou jara báj všem hlásej s blankytu! 18
V.
Ten obláček košilatý Ten obláček košilatý
 div si nevyvrtne paty, když chce v bílou náruč chytiť měsíce srp zlatý. Bledosť prokvétá mu v líčku – Touží jenom na chviličku srpek vetknouť do kadeří, v bílou košiličku. Měsíček však před ním chvátá jako nivou včelka zlatá a obláček v spěchu za ním, až jej bolí pata. Darmo oblačné to dítě hází po něm bílé sítě, jako zlatá rybka v moři uniká mu hbitě. Měsíček se smíchy dusí – Počkej! však tě chytnouť musí: [19] oblaky mu v pomoc letí jako hejno husí. A hned každý honil, chytal; sotva pět bys napočítal: zlatý srpek do kadeří obláček si vplítal. – 20
VI.
Což dnes na Beskydách sněží? Což dnes na Beskydách sněží?
 Ne! Tam bílý oblak leží. Tulí se k nim vroucně, sladce jako děcko k rodné matce. Však je děckem, ony matkou, vždyť jej krmí rosou sladkou. Kojí žíznivé rty jeho ze pramene stříbrného. Na haluzích vonných hebce houpají jak na kolébce. K mateřské jej vinou hrudi. Ráno slunéčkem jej budí, Teplých vánků celováním a skřivánčím zpěvem ranním. [21] Vzbuzen vzlétá v síle nové k zlaté výši blankytové. Beskydy však osiřelé slzami dřív zrosil celé. 22
VII.
Po blankytné nivě Po blankytné nivě
 rejdí dovádivě, honí se a jásá mráčků bujná chasa. K babičce jak děti slunci v náruč letí a to zlaté pásky tká jim v bledé vlásky. Jak labutě v šiku spějí ku rybníku, aby v jeho jasu shlídly svoji krásu. Pak si zasvévolí ovečky jak v poli, jak tlum divých koní, když je beťár honí. Neb se v chumáč tísní jako pěvci k písni, [23] jak zvědavé babky při počátku hádky. Večer pokraj lesa mnohý znaven klesá, nebo na mýtině usne, růže v klíně. – 24
VIII.
Růžové oblaky Růžové oblaky
 s mladickým nadšením jaly se dováděť po nebi večerním. Dva a davdva pospolu v kole se točily, s děvou jak líbeznou mládenec spanilý. Tiskly se úžeji bělostným ramenem, tváře jim hořely nachovým plamenem. V medové polibky rozplýval žárný cit – v tom na ně měsíček přišel z hor posvítit. Oblaky leknutím jako sníh pobledly, [25] prchaly ku horám ukryť se do jedlí. Leč tam už hvězdičky očkami mrkaly – oblaky stydlivě obličej skrývaly. Leč měsíc stříbrný se smíchem mezi ně a svítil do tváře oblačné družině. Chtěl hráť a dováděť ten bílý stařeček – ony však prchaly jak stádo oveček. Měsíček – ferina – vklouzl vždy mezi ně, až v posled unaven usnul jim na klíně. 26
IX.
Na blankytě nebeském se šeří Na blankytě nebeském se šeří
 mnoho kupek nadraného peří. Jemňounké to peří sněhobílé je as práce mnohých dnův a píle. Sta as dívek prsty růžovými nadralo je za večerů zimy;zimy. A co pohádek se vystřídalo, než to peří bělounké se sdralo! A než vzrostlo do hromadné výše, kolik polibků tu padlo tiše! Kolikrát as ruka z toho bělu ve trnutí sladkém sáhla k čelu? Kolikrát vzdech z ňader putující peří běl as rozvál po světnici? Ó v těch kupách dívčí ruka malá jak se asi ráda probírala! [27] Což se dívkám vlny ňader dmuly, když si na líbánky vzpomenuly? Snad jich prsty draly nejhbitěji, když tonuly v snů těch zlatém reji? Ó že nezřel jsem ty dívky čilé, kterak draly peří sněhobílé! Nezřel prstík růžový a hbitý, jeho pohyby a bleskné kmity. – Ach! já zapomněl v tom zlatém snění, že, nač hledím, vlastně peří není. Že to oblaky jen stříbroskvělé a ne peří dívkám do postele! 28
X.
„Oblaky jitřní, pomalu, „Oblaky jitřní, pomalu,
 vždyť doletíte, dojdete, než na zeleném úvalu tvář slunka rozkvete. Pak nachovými červánky ret napojíte žíznivý, s jásajícími skřivánky vzduch rozvlníte zářivý!“ Darmo stavím let těch nebes okřídlencův, spěchají jak v pole hejno mladých žencův, na rtech zlatý úsměv, náruč plnou věncův. A věru! nebe jak pole žita nachovým zlatem červánků zkvítá a slunce zlatá tvář, veselý hospodář, jenž s úsměvem žence na pole vítá. A oblaky čile kasají sukně a rukávce bílé [29] a brodí se ve zlatém klasu, až k útlému pásu, ba v úrodě zlaté celé se topí a sekou klas zlatý a vázají v snopy a kolem prvního mandele tancují vesele. V tom shaslo červánků kouzlo – Slunéčko vklouzlo v mraků šedivý stan a zlatý nebes lán hned zsinal a zbled – a z ruměnných oblaků stojí tu zástup šedivých žebráků, jenž v májovém ránu buší na nebes bránu. Po chvíli slunce Petr jak svatý na nebes práh zas vychází zlatý a skvoucí paprsek mu z jasných očí tek na žebráků davy jak rosa a zlatá zář slávy, pak v průvodu jejich jak velekněz vznáší se do nebes! 30
XI.
Hoj, vy oblakové, Hoj, vy oblakové,
 zlatou slunce hlavu jako bílí andělové oblétáte v těsném davu. Palmy s bílým květem kladete mu v cestu, jak by Kristus na oslátku k božímu jel městu. Ze slunečních retů kane na vás záře čistá – závisť však už hřeby chystá – vy je umučíte jako židé Krista. Už se rojíte kol v temném rozbouřeném davu a pliváte v zlobě na sluneční zlatou hlavu. V rukou ostré kopí zástup váš je na smrť vleče, [31] zlatá jeho hlava k zemi klesá, po skráni krev teče. Hromem burácíte, v prsa vrážíte mu kopí – ach obloha červánkem se nerdí, obloha se krví topí. Slunce hasne, zmírá, život zářný dokonává a za hory do hrobu jak klesá jeho zlatá hlava. Ale zítra, zítra v krásnou jitřní dobu, vstane slunce ku životu jako Kristus z hrobu. Vstane v zlaté slávě, v červánkovém jasu a s oblohy hlásať bude blaho, štěstí, krásu! 32
XII.
Ach! ti oblakové, Ach! ti oblakové,
 to je divná cháska, včera samá bitka, dneska samá láska; včera žhavým bleskem ve ňadrech si ryli a dnes celují se jako s milou milý. Včera v temném rouše jako klášterníci, a dnes samý fábor, samý úsměv v líci; včera dračím křídlem klonili se k zemi a dnes v modru nebes kvetou lilijemi. Včera sklesli k zemi v děsném krupobití [33] dnes jim ze rtův prší zlato, rosa, kvítí; včera hrom a blesky, dneska mír a láska – ach ti oblakové, to je divná cháska! 34
XIII.
S oblohy obláček lenivý S oblohy obláček lenivý
 zívaje dívá se na nivy. Zívaje dívá se v hájů šer, slunečko praží mu do beder. Lenivě valí se oblohou jako by pouta měl na nohou. Jak by mu bělounké rameno tížilo nějaké břemeno. Se strany na stranu valí se kachna jak po jasném rybníce. Počkej však! Vstává mrak nad lesy, ten tobě natáhne pačesy. Bouřlivě k boku ti přikluše, hromem ti promluví do duše. Hanbou a ranami rudého zažene s blankytu modrého! [35]
XIV.
Jen se mi nesmějte, že jsem tak malý Jen se mi nesmějte, že jsem tak malý
 obláček mizící v mlhavé dáli. Až se jen napiju z horského zřídla, obrovská, dračí mi narostou křídla. Pak budu buráceť, jásať a hřímať, zelenou korunu horám s hlav snímať. Květ i klas po polích deptati budu a na prach roztříštím pozemskou hrudu. Tu hrudu blátivou, k jejímuž boku spjat už jsem tisíc a tisíce roků. Která jen výsměšně v zrcadle moře obráží bídu mou, otroctví, hoře. Plamenným hněvem ji rozbiju v kusy – peruť má ubohá volnou býť musí. K nikomu nepoután, přikován, spjatý volně chci prolétať nebes luh zlatý. [36]
XV.
Ach, mnoho přelítne oblaků Ach, mnoho přelítne oblaků
 nad naší krajinou – přemnohý putuje samoten, ti po dvou, onino s rodinou. Ach, který putuje sám a sám, bled bývá od žele, buďto má nevěrnou milenku, nebo má zrádného přítele. A kteří putují dva a dva, jsou plni veselí, jako by duše dvě blažené do ráje letěly. Leč kteří putují s rodinou, jsou vážni docela, po slzách poznáte ženušku, po chmurách manžela. Za nimi v smíchu a jásotu jde klubko dětiček, [37] jako kdy z klicky sto vylítne bělounkých hrdliček. A rady s nimi si nevědí rodiče pečliví, jeden chce zaletěť ku horám, jiný chce popatřiť na nivy. Děvčátko za zlatým slunéčkem náručí rozpíná, za orlem do dálky letícím honí se růžový klučina. Ostatní s křikem se chytají za sukni matčinu, chtějí se trochu jen ponosiť, žebroní na otci svačinu. A rady s nimi si nevědí rodiče pečliví, i chřadne starostmi matička a otec šediví. Ó mnoho přelítne oblaků nad naší krajinou – přemnohý putuje sám a sám, ti po dvou, onino s rodinou. 38
XVI.
Dnes celá nebeská komnata Dnes celá nebeská komnata
 oděna v purpur a do zlata, oblaky v nádherném oděvu chodí jak kněžny a knížata. Všude kol ševel, ruch slavnostný – na horách září trůn přeskvostný, jedle, smrk kadidlo rozdává a skřivan nápěv tká milostný. Větrů van lesem se rozehrál. Na trůn hle, vstoupá již slunce-král, a na rtech úsměvy vznešené dívá se velebně v modrou dál. Kam vstoupí zářivou šlepějí oblaky čelo v prach sklánějí, z plamenných červánků nad hlavou korunu zlatou mu vznášejí. Před ním pak v údolí hlubokém moře mlh plazí se otrokem, [39] a vlny v bystřinách hřímají Evoe! s jásavým poskokem. Dnes celá nebeská komnata oděna v purpur a do zlata, v ní slunce s jasnými oblaky jak s králem kněžny a knížata. 40
XVII.
Slunce – zlatá číše ohnivého vína, Slunce – zlatá číše ohnivého vína,
 oblaky – jak jemná roucha nevěstina, hory do kola – toť statní bohatýři, zora – dívčí líčko, jež se studem pýří. Čekám, až ti horští bohatýři náhle číš tu zlatou strhnou na rty vedrem zpráhlé, a vypijou prudce, jedním douškem do dna, z nevěsty by sličné byla žena hodna. Čekám – nevěsta až se tu zjeví s chvatem a svatebním sněžným oděje se šatem, a pak uzardělá s nejsladšími slovy na bouřlivá ňadra padne ženichovi. Svatební pak píseň k oslavě bych skládal –: Odměnou však měsíc stříbrný bych žádal, kromě toho ještě: v čarovném hvězd kole první místo chtěl bych při svatebním stole! [41]
XVIII.
To slunéčko zlatovlasé To slunéčko zlatovlasé
 po obloze mráčky pase. Mráčky barvy všelikeré.všelikeré, bílé, šedé, zlatoperé,zlatoperé. Velikosti rozmanité, v kroku loudavé i hbité. Krotké hned a vrtošivé, plaché zas a dovádivé. V pěkné kolo seřaděné po modrém je nebi žene. Popásá je po nebesích jako pastýř ovce v lesích. Mysl jeho trpělivá nemalý kříž s nimi mívá. Vždyť to mráčků pestré stádo by jen skotačilo rádo. [42] Klidně ani na chvílečku nevydrží při slunečku. Pořád rozlétať se musí jako divé hejno husí. Kutí, rejdí bez oddechu jako krtci v lesním mechu. Ten tam stranou rozpustile skáče jako kůzle bílé. Ten tam, onen jinam chvátá za kvočnou jak slípka zlatá. Ty tam, ony spějou jinam jako srnky ku smrčinám. Až se všecky rozutekou jako rybky jasnou řekou. Jako včelky po jeteli, když se květem rdí a bělí. O závod se s větry honí, až se slunce zakaboní,zakaboní. A svolává starostlivě mráčky po nebeské nivě. 43 V pěkné stádo seřaděné tiše k západu se žene. Všechněm zlatí bílé šíje a červánky napájí je. 44
XIX.
Na Radhošti v růžích z rána Na Radhošti v růžích z rána
 zlatý oblak klečí, Valašskému kraji, lidu žehná, blahořečí. Kam pohlédne – všudy, všudy krása neskonalá skvosty své a drahokamy hojně rozsypala. Kam pohlédne – všude, všudy pole, nivy, plesa a chaloupky rozptýlené poblíž hor a lesa. Ve toužebném zanícení bílé ruce vznáší, jak by přivinoval k srdci tu krajinu naši. Jak by ji chtěl ňadry chrániť od zkázy a bídy [45] a jen úsměv, rosu, kvítí házeť na Beskydy. A zas hlavu k prsoum chýlí jak by cítil lítosť, že Bůh nebyl duši jeho vtělil v lidskou bytosť. Že mu věčně není přáno jeviť lidskou řečí, kterak tomu kraji, lidu žehná, blahořečí! 46
XX.
Ó ti oblakové znají Ó ti oblakové znají
 dobře ona místa svatá, kde stál jejich domek rodný, rodná kolíbečka zlatá. Ó ti oblakové znají dobře svatá místa ona, kde jich sladce kolíbala haluz lesů libovonná. Ó ti oblakové znají dobře ona svatá místa, kde jim rety napájela rosou studánečka čistá. Na Beskydách asi nejvíc tají se míst svatých oněch, vždyť tu přilétají denně mraky v četných legionech. S pláčem padají jim k hrudi, s pláčem hory objímají, [47] sotva jedny rozloučí se, jiné zase přilétají. Touha, láska k rodným místům z dálky k nám je žene, proto bývá u nás nebe věčně zachmuřené. 48
XXI.
Rád bych se, oblaky, otázal, Rád bych se, oblaky, otázal,
 znáte-li rodinné svazky, ženíte-li se a vdáváte ze zvyku jenom či z lásky. Ach láska! zda-li pak posavad není vám báchorkou planou, zda pro ni ještě z vás někomu slzičky po tváři kanou? U nás už dávno dozněla, v knihách jen o ní se píše, ve srdcích po ní ni památky – u vás snad najdem ji spíše? Snad u vás novou říš zakládá, divy a zázraky tvoří a květ svůj plamenný zjevuje v ranní a večerní zoři? Snad u vás rozkvétá lásky máj, jenž u nás kvete jen v básni – [49] ó! proto tolik vždy býváte rumění, zlatí a krásní?! S rozpjatou proto náručí nad světem létáte vezdy a líbáte zemi, nebesa, slunce a měsíc a hvězdy! A pro lásku se i bijete, v ňadra si vrážíte blesky, slz hořkých cedíte potoky – mé oblaky, tak je to hezky! Ach u nás je všecko juž naopak, zde bouchá z láhví jen zátka a místo slz teče révy mok a břečka chmelová sladká. A z lásky smějí se mládenci, mladé i odkvetlé krásky, a vdá-li se kdo a ožení, jen ze zvyku, málo kdy z lásky! 50
XXII.
Já s oblaky jen rozmlouvám, Já s oblaky jen rozmlouvám,
 kdykoli vyjdu na vzduch vonný, a nezačnu-li hovor sám, tož rozmlouvati počnou ony. A všední hovor spřádáme. Jak spal jsem? A jak vy jste spaly? „Na horách postel míváme, dnes pralesy nám nocleh daly.“ Ó rcete, kam letíte dnes? „Ach k Tatrám jen, jsme unaveny, však zítra k moři přes háj, les a s námi naše děti, ženy. Tam moře zve nás k lásky hrám – zde slyšíme jen výkřik bídy, leč přece vzpomínáme tam na Bečvy šum a na Beskydy. Zde oblažil nás mnohý květ, zde čerpáme vždy nové síly, [51] zde jsme se milovať a pěť a bleskem vládnouť naučily. Zde hory přizvukují nám, když promluvíme hromu hlasem a k blankytovým výšinám nás pojí zlatým duhy pásem. Zde do černé nám kadeře se sypou zlaté růže rána, zde celý kraj nás v důvěře zve na svá ňadra květovaná. Ó krásný kraj! Jen lid, ten lid kéž by již jednou ustal lkáti, a vzbudil se v něm pýchy cit a naučil se bojovati. Ó probuďte již duši v něm, my přichvátáme ku pomoci, a skutkem bude, co je snem, den zlatý zkvete z temné noci!“ A tichne hovorný jich ret, již kynou rukou v rozloučení a než dáť mohu odpověď, oblaků zlatých viděť není. – 52
XXIII.
Dva oblaky zasmušilé Dva oblaky zasmušilé
 podaly si ruce bílé nad vysokou horou, když se rděla zorou. Jeden rodem ze Šumavy, druhý něžný, zlatohlavý v Beskydách se zrodil, po Bečvě se brodil. V srdcích obou plály blesky, ze rtův jejich zněly stesky – v této jitřní době rozuměly sobě. Tam, kde Kriváň témě zdvihá v let se jejich peruť míhá: tam sbor čeká druhů ze slovanských luhů. Slovač bědná volá, úpí, ze srdce jí pijou supi [53] toky krve rudé – „Bude vojna, bude.“ Lidé – bratří – ruce v klínu nechají lkáť Slovačinu, rváť z ní roucho chudé – „Bude vojna, bude.“ Ať se lidé rdějí v líci, oblaky až hřímající tasí blesky rudé – „Bude vojna, bude.“ Oblaky dva zasmušilé unáší v spěch křídlo bílé a v modravé dálce svolávají k válce. – 54
XXIV.
Včera po obloze Včera po obloze
 s mrakem mrak se hádal, do vlasů si vjeli, druhovi druh nadal. Šlo to do opravdy – Měsíček vždy tichý div se nekutálel po obloze smíchy. Hvězdičky však drobné ty se chvěly, bály, utichly jak slípky, ani nedutaly. Dívaly se na boj jenom z povzdálečí, někdy nesměle jen mrkly místo řečí. – Oba zápasníci silní, ramenatí, [55] zdálo se, že budou celou noc se rváti. Poklesl-li který, tygrem ihned skočil – tu měsíček zvážněl a mezi ně kročil. Rozbraňoval, mírnil – to však marnou prací, dál do sebe perou jako lítí draci. A kasají ruce ke tužšímu boji a měsíček snivý na rozpacích stojí. I promluví: „Dosť již boje a té půtky.“ A z paprsků splétá stříbrné již dutky. A ty dopadají na široká záda – a hned končí bitka a hned končí váda. Oba mraky rychle k útěku se mají, 56 jeden spěchá k horám, druhý spěchá k háji. A hvězdnatý obzor jasný je a tichý, po nebi jen měsíc kutálí se smíchy. – 57
XXV.
Dneska nebem mraky chodí Dneska nebem mraky chodí
 jako černá cikáňata, na čele jim vojevodí černá máma, černý táta. Radosť je se dívať na ně, jak se o slunéčko perou, jako divé černé káně o husičku zlatoperou. Pěkná je to podívaná, jak se slunci na šíj věší jako veverky když z rána sesypou se na ořeší. A kol smíchu je a křiku na návsi jak o veselce, jak když kuna ve kurníku plaší, škrtí slípky selce. Slunce – chudák – chví se celé jako jehně v orlím spáru, [58] jako děvče uzardělé před pohledem vilných žárů. Strach a hrůza málo platna: starý cikán nůž již brousí a cikánka žena statná krk mu jako kachně rdousí. Slunéčko se darmo brání – Radují se cikáňata, že dnes na stůl ku snídaní dostane se kachna zlatá. – 59
XXVI.
Oblak černý, oblak bílý, Oblak černý, oblak bílý,
 jaké to dva rozdíly! a přec na jediné půdě nebeské se zrodily. Obloha, jich dobrá matka, prsem svým je kojila, do duhy a do červánků šatila a strojila. Jedno slunce zlatými je v ňadra hřálo plameny, jeden měsíc obejímal stříbrnými rameny. Hvězdy korunu jim pletly do vlasův a kadeří, společně tak rostly, kvetly na klíně své mateři. Společně je matka dobrá vypravila do světa – [60] a teď jeden bíle kvete, druhý černě rozkvétá. A teď jeden žehná rosou, druhý hrozí bouřemi, jeden s úsměvem se vznáší, druhý s bleskem nad zemi. Jeden rekviem jí zpívá od večera do rána, druhému však se rtů splývá jenom slavné hosana! Oblak bílý, oblak černý jaké to dva rozdíly, jak by rodnými si bratry nikdy, nikdy nebyly. – 61
XXVII.
Z azurné jak vázy Z azurné jak vázy
 z blankytné dnes hloubi oblakové rostou jako zlaté doubí. Rostou do vysoka jako háje z růží, jako krásné ženy, jako hrdí muži. Od země až k hvězdám tiše vyrůstají, jak stříbrné vrchy v čarné jedné báji. Rozkvétají zlatem, nachem, lilijemi, růžemi a stříbrem a duhami všemi. [62]
XXVIII.
Sotva z komůrky své temné Sotva z komůrky své temné
 vyjdu trochu na venek, oblaky ty zlaté, jemné lovím v síť svých myšlenek. Lovím v myšlenek síť zlatou jako rybák bělice – i hvězdičky někdy zajmu, i zlatý srp měsíce. Z nich pak mnohou radosť mívám, radosť mám však největší, když se nebeská ta havěť pustí spolu do řečí. Oblaky jen vtipem srší jako stárek ve mlýně, vypravují houpajíce hvězdnatou havěť na klíně. Měsíček se jenom směje, vždyť je smíchu houslista [63] a oblaky objímaje uvádí je na místa. Skromně stojím povzdálečí, sem tam slůvko prohodím, vím, že s pozemskou svou řečí k nim se tuze nehodím. Jejich hovory však za to dobře v paměť ukrývám, na písně je perly, zlato doma potom tavívám. – Sotva z komůrky své temné vyjdu trochu na venek, oblaky ty zlaté, jemné lovím v síť svých myšlenek. 64
XXIX.
Na hlavu dnes hory vzaly Na hlavu dnes hory vzaly
 mraků temnou beranici, bedra bleskem opásaly jako boží bojovníci. Stavějí se v temnou řadu husitské jak temné vozy a hněvivě ku západu zaťatými pěstmi hrozí. Bouřným slovem ulevují duši hněvem rozkypělé, nad hlavou jim páry plují korouhve jak zlatostkvělé. Ale výše ve oblaku míru zlatá duha hoří, slzný déšť mu plane v zraku jako perly v jasném moři. A ten oblak ruce spíná a za nepřátely prosí – [65] růže padají mu z klína, z očí pršky zlaté rosy. A ku nohám horám padá jako před trůn anděl bílý, modlí, prosí, žebrá, žádá, aby vrahům odpustily. A ten oblak připomíná, mír že štěstí sebous sebou nosí – růže padají mu z klína, z očí pršky zlaté rosy. Hned se v prosbě k nohám smekne, na šíji zas hned jim padne – a v těch horách srdce měkne, hněv se tiší a krev mládne. Blesky hněvu odkládají, pásají se duhou míru, na korouhve zlatem tkají lásku, naději a víru. A oblak je hrdě vzpíná k hvězdám a po nebi nosí – růže padají mu z klína, z očí pršky zlaté rosy! – 66
XXX.
V prohřátém a teplém vzduchu V prohřátém a teplém vzduchu
 plno ševelu a ruchu. Kde tam jenom koutek jaký, stojí oblak, stojí mraky. Noví se zas hrnou hosté a dav mraků stále roste. V oblačném tom shromáždění nikde místečka juž není. A tu ještě jeden vchází – všechny přived do nesnází. Vchází s hrdou šíjí, tváří – bojovnosť mu z čela září. Soused na souseda mrká, hlava ku hlavě se strká. Hlava ku hlavě se chýlí, ku černému oblak bílý. [67] Všichni bručí v mračném davě jako vlny ve Vltavě. Konečně z nich jeden z čista jasna vstal, dí: „Není místa!“ „Místa není, místa není,“ řve hned celé shromáždění. Každý s místa svého vstává a je křik a hluk a vřava. A již sto se kasá rukou a vetřelci v záda tlukou. Leč mrak vetřelec se brání, třeba krvácí juž v skráni. Na hlavu jim blesky hází, rány hromem doprovází. Shromáždění hrůzou trne, z nebes síně ven se hrne. Někteří jak baby pravé nářky vedou usedavé. Soused přes souseda padá a je nářek a je váda. 68 Mrak je před sebou však žene jako vojsko poražené. Nebem zamračeným běhá bleskem mlátí, ryje, šlehá. A co obláčkem jen sluje, pláče, sténá, hořekuje,hořekuje. Ukrývá se v horách, lesích, až se jasní po nebesích. Tichne hluk, až stichne zcela – Obloha je jasná, skvělá. Jen mrak – vítěz v dnešní půtce – stoje stranou mne si ruce. 69
XXXI.
Země puká dechem léta žhavým. Země puká dechem léta žhavým.
 Stádo bouřných mračen křídlem tmavým nad krajinou naší kolebavě plyne a se vznáší. Táhnou velbloudů jak průvod ztmělý. – Snad se v oceánu napájely a tisíce mil přes hory a pouště hnal je větru kvil. Země hyne vedrem; v hoři, v trudu patří k mrakům k plnému jak sudu chodec žíznivý, prosící za nápoj sladký, perlivý. Slyšeť hromu kladiva a tepy. – Země čeká, až vyletí čepy, až poteče k zemi vody sladký nektar ručejemi. [70] Ha! juž se to z mraků jen jen lije, a žíznivá země douškem pije, jako mléka toky z prsou matky hošík modrooký. 71
XXXII.
Na nebi dnes podzimní den přede Na nebi dnes podzimní den přede
 jemnou pavučinu z páry bledé. Až se diví srdce moje prosté, jak mu pod rukama dílo roste. A tkáť počal teprv dneska ráno a již má půl nebe obetkáno. Bedlivě tak přede na tkanivu, jak by neměl groše na výživu. Jak by čekali kol zákazníci, žena, dětí řad s hladovou lící. Jak by světu chtěl se pochlubiti, tkáť jak rychle umí, vázať niti. Jak by volal: „Vizte, ruka moje hravě překonává vaše stroje. Bídní jste jen hlemýždi a raci, třebas pára pomáhá vám v práci. [72] A vy mníte, červíčkové malí, že jste přírodu již překonali? Ó jak kulhavě jen jdete k předu – Vizte mne, jak rychle, jemně předu!“ A zas dále tká a pilně přede pavučinu jemnou z páry bledé. Ach vím, k čemu sítě své již chystá – slunce lapiti chce dozajista. V pavučinách, v něž kraj obetkává, slunce letního má shasnouť sláva. Lapí je jak brouka a pak skočí a vypije slunci zlaté oči. – Podzim – pavouk – po nebi dnes přede jemnou pavučinu z páry bledé! 73
XXXIII.
Z podzimních mlh slunce kouká Z podzimních mlh slunce kouká
 z kožichu jak dědek starý, když už na celý svět brouká a přeje si smrť a máry. V létě jonák sličný, jarý, teď podoba nebožtíka, žebrák zahalený v cáry o berli se nebem smýká. V létě síly utrácelo, pilo douškem žití sklenku, a teď smutně klopí čelo jako sedlák na výměnku. Zrak mu hasne, vadnou líce – oblaky juž brzkou dobu v plachtách zimní metelice ponesou je v temno hrobu! – [74]
XXXIV.
Zimní slunce skrblí se svou září Zimní slunce skrblí se svou září
 lakomec jak s perlami a zlatem, letní – štědře zemi, nebe daří po náručí plném, vrchovatém. Zimní – vychladlou pec připomíná, lampu, ve které již není tuku, letní – číši ohnivého vína, mladé srdce ve bouřlivém tluku. Zimní – rovno ku bídnému vraku, ve vlnách když tone a se topí, letní – k žhavé vášni v jarém zraku, k růži, již máj zlatou rosou kropí. Zimní – toť pták uvězněný v kleci, v komůrce jak tmavé doklepává, letní – totě horal statných plecí, totě touha po svobodě žhavá. [75] Zimní – nemá ohně, nemá vzletu, síly, toť člověka obraz na stará je leta, letní – jako klouček růžový a bílý miláčkem je vždycky celičkého světa! 76
XXXV.
Ruka Boží do oblaků Ruka Boží do oblaků
 Valašský kraj zavinula, poprve když z temných mraků ku zemi se v lásce pnula. Před andělů hvězdným zrakem, před serafů svatou lící Bůh jej ztajil za oblakem jako hvězdu večernici. Bál se, že by nebe zlaté nebešťané opouštěli, kdyby jenom jedenkráte kraj ten bez závoje zřeli. O tu perlu vzácných třpytů, že by oloupili zemi, a pak zhůru ku blankytu odnesli ji perutěmi. [77] Aneb prchli z hvězdných stanů k nám –, dvůr Boží byl by pustý... proto jej jak krásnou pannu ztajil v mraků závoj hustý. 78
DOSLOV.
Plno poezije v oblacích se kryje. Tam má svoje sídlo vznešené a krásné, tam má svoje zřídlo věčně svěží, jasné; tam tká, kouzlí, spřádá pohádkové divy, tam mne vábí ráda ptáčka zdroj jak živý. Plno poezije v oblacích se kryje. Tam se doma cítí, ať bouř jimi zmítá, ať jim zora kvítí v zlatou kadeř vplítá, ať krouží a tonou [79] ve závratné výši, ať dští na zem vonnou rosné perly z číší. Plno poezije v oblacích se kryje. Tam jsem stokrát za ní letěl v touze, v stesku, chtěje stopiť skráni v krásy její blesku, však vždy dál se nesl její kročej chvatný, v nitro mé jen klesl její odlesk matný. – E: dp + jj; 2002 80
Bibliografické údaje

Nakladatel: Moravská bibliotéka; Bayer, František; Šašek, Jan Florián
(Moravská bibliotéka, rediguje: Fr. Bayer, dílo XXV. Nakladatel J. F. Šašek, knihkupec.)

Místo: Velké Meziříčí

Vydání: [1.]

Počet stran: 80

Věnování: Kalus, Antonín; Kalusová, Marie
(Svému bratru Antonínovi a jeho ženě Marii věnuje J. K.)