XV. Ach, mnoho přelítne oblaků

Josef Kalus

XV.
Ach, mnoho přelítne oblaků
Ach, mnoho přelítne oblaků
nad naší krajinou – přemnohý putuje samoten, ti po dvou, onino s rodinou.
Ach, který putuje sám a sám, bled bývá od žele, buďto má nevěrnou milenku, nebo má zrádného přítele. A kteří putují dva a dva, jsou plni veselí, jako by duše dvě blažené do ráje letěly. Leč kteří putují s rodinou, jsou vážni docela, po slzách poznáte ženušku, po chmurách manžela. Za nimi v smíchu a jásotu jde klubko dětiček, [37] jako kdy z klicky sto vylítne bělounkých hrdliček. A rady s nimi si nevědí rodiče pečliví, jeden chce zaletěť ku horám, jiný chce popatřiť na nivy. Děvčátko za zlatým slunéčkem náručí rozpíná, za orlem do dálky letícím honí se růžový klučina. Ostatní s křikem se chytají za sukni matčinu, chtějí se trochu jen ponosiť, žebroní na otci svačinu. A rady s nimi si nevědí rodiče pečliví, i chřadne starostmi matička a otec šediví. Ó mnoho přelítne oblaků nad naší krajinou – přemnohý putuje sám a sám, ti po dvou, onino s rodinou. 38