XV.
Ach, mnoho přelítne oblaků
Ach, mnoho přelítne oblaků
nad naší krajinou –
přemnohý putuje samoten,
ti po dvou, onino s rodinou.
Ach, který putuje sám a sám,
bled bývá od žele,
buďto má nevěrnou milenku,
nebo má zrádného přítele.
A kteří putují dva a dva,
jsou plni veselí,
jako by duše dvě blažené
do ráje letěly.
Leč kteří putují s rodinou,
jsou vážni docela,
po slzách poznáte ženušku,
po chmurách manžela.
Za nimi v smíchu a jásotu
jde klubko dětiček,
[37]
jako kdy z klicky sto vylítne
bělounkých hrdliček.
A rady s nimi si nevědí
rodiče pečliví,
jeden chce zaletěť ku horám,
jiný chce popatřiť na nivy.
Děvčátko za zlatým slunéčkem
náručí rozpíná,
za orlem do dálky letícím
honí se růžový klučina.
Ostatní s křikem se chytají
za sukni matčinu,
chtějí se trochu jen ponosiť,
žebroní na otci svačinu.
A rady s nimi si nevědí
rodiče pečliví,
i chřadne starostmi matička
a otec šediví.
Ó mnoho přelítne oblaků
nad naší krajinou –
přemnohý putuje sám a sám,
ti po dvou, onino s rodinou.
38