XXVIII. Sotva z komůrky své temné

Josef Kalus

XXVIII.
Sotva z komůrky své temné
Sotva z komůrky své temné
vyjdu trochu na venek, oblaky ty zlaté, jemné lovím v síť svých myšlenek.
Lovím v myšlenek síť zlatou jako rybák bělice – i hvězdičky někdy zajmu, i zlatý srp měsíce. Z nich pak mnohou radosť mívám, radosť mám však největší, když se nebeská ta havěť pustí spolu do řečí. Oblaky jen vtipem srší jako stárek ve mlýně, vypravují houpajíce hvězdnatou havěť na klíně. Měsíček se jenom směje, vždyť je smíchu houslista [63] a oblaky objímaje uvádí je na místa. Skromně stojím povzdálečí, sem tam slůvko prohodím, vím, že s pozemskou svou řečí k nim se tuze nehodím. Jejich hovory však za to dobře v paměť ukrývám, na písně je perly, zlato doma potom tavívám. – Sotva z komůrky své temné vyjdu trochu na venek, oblaky ty zlaté, jemné lovím v síť svých myšlenek. 64