XXIV. Včera po obloze

Josef Kalus

XXIV.
Včera po obloze
Včera po obloze
s mrakem mrak se hádal, do vlasů si vjeli, druhovi druh nadal.
Šlo to do opravdy – Měsíček vždy tichý div se nekutálel po obloze smíchy. Hvězdičky však drobné ty se chvěly, bály, utichly jak slípky, ani nedutaly. Dívaly se na boj jenom z povzdálečí, někdy nesměle jen mrkly místo řečí. – Oba zápasníci silní, ramenatí, [55] zdálo se, že budou celou noc se rváti. Poklesl-li který, tygrem ihned skočil – tu měsíček zvážněl a mezi ně kročil. Rozbraňoval, mírnil – to však marnou prací, dál do sebe perou jako lítí draci. A kasají ruce ke tužšímu boji a měsíček snivý na rozpacích stojí. I promluví: „Dosť již boje a té půtky.“ A z paprsků splétá stříbrné již dutky. A ty dopadají na široká záda – a hned končí bitka a hned končí váda. Oba mraky rychle k útěku se mají, 56 jeden spěchá k horám, druhý spěchá k háji. A hvězdnatý obzor jasný je a tichý, po nebi jen měsíc kutálí se smíchy. – 57