XXIV.
Včera po obloze
Včera po obloze
s mrakem mrak se hádal,
do vlasů si vjeli,
druhovi druh nadal.
Šlo to do opravdy –
Měsíček vždy tichý
div se nekutálel
po obloze smíchy.
Hvězdičky však drobné
ty se chvěly, bály,
utichly jak slípky,
ani nedutaly.
Dívaly se na boj
jenom z povzdálečí,
někdy nesměle jen
mrkly místo řečí. –
Oba zápasníci
silní, ramenatí,
[55]
zdálo se, že budou
celou noc se rváti.
Poklesl-li který,
tygrem ihned skočil –
tu měsíček zvážněl
a mezi ně kročil.
Rozbraňoval, mírnil –
to však marnou prací,
dál do sebe perou
jako lítí draci.
A kasají ruce
ke tužšímu boji
a měsíček snivý
na rozpacích stojí.
I promluví: „Dosť již
boje a té půtky.“
A z paprsků splétá
stříbrné již dutky.
A ty dopadají
na široká záda –
a hned končí bitka
a hned končí váda.
Oba mraky rychle
k útěku se mají,
56
jeden spěchá k horám,
druhý spěchá k háji.
A hvězdnatý obzor
jasný je a tichý,
po nebi jen měsíc
kutálí se smíchy. –
57