XXXII. Na nebi dnes podzimní den přede

Josef Kalus

XXXII.
Na nebi dnes podzimní den přede
Na nebi dnes podzimní den přede
jemnou pavučinu z páry bledé.
Až se diví srdce moje prosté, jak mu pod rukama dílo roste. A tkáť počal teprv dneska ráno a již má půl nebe obetkáno. Bedlivě tak přede na tkanivu, jak by neměl groše na výživu. Jak by čekali kol zákazníci, žena, dětí řad s hladovou lící. Jak by světu chtěl se pochlubiti, tkáť jak rychle umí, vázať niti. Jak by volal: „Vizte, ruka moje hravě překonává vaše stroje. Bídní jste jen hlemýždi a raci, třebas pára pomáhá vám v práci. [72] A vy mníte, červíčkové malí, že jste přírodu již překonali? Ó jak kulhavě jen jdete k předu – Vizte mne, jak rychle, jemně předu!“ A zas dále tká a pilně přede pavučinu jemnou z páry bledé. Ach vím, k čemu sítě své již chystá – slunce lapiti chce dozajista. V pavučinách, v něž kraj obetkává, slunce letního má shasnouť sláva. Lapí je jak brouka a pak skočí a vypije slunci zlaté oči. – Podzim – pavouk – po nebi dnes přede jemnou pavučinu z páry bledé! 73