XXXII.
Na nebi dnes podzimní den přede
Na nebi dnes podzimní den přede
jemnou pavučinu z páry bledé.
Až se diví srdce moje prosté,
jak mu pod rukama dílo roste.
A tkáť počal teprv dneska ráno
a již má půl nebe obetkáno.
Bedlivě tak přede na tkanivu,
jak by neměl groše na výživu.
Jak by čekali kol zákazníci,
žena, dětí řad s hladovou lící.
Jak by světu chtěl se pochlubiti,
tkáť jak rychle umí, vázať niti.
Jak by volal: „Vizte, ruka moje
hravě překonává vaše stroje.
Bídní jste jen hlemýždi a raci,
třebas pára pomáhá vám v práci.
[72]
A vy mníte, červíčkové malí,
že jste přírodu již překonali?
Ó jak kulhavě jen jdete k předu –
Vizte mne, jak rychle, jemně předu!“
A zas dále tká a pilně přede
pavučinu jemnou z páry bledé.
Ach vím, k čemu sítě své již chystá –
slunce lapiti chce dozajista.
V pavučinách, v něž kraj obetkává,
slunce letního má shasnouť sláva.
Lapí je jak brouka a pak skočí
a vypije slunci zlaté oči. –
Podzim – pavouk – po nebi dnes přede
jemnou pavučinu z páry bledé!
73