XI. Hoj, vy oblakové,

Josef Kalus

XI.
Hoj, vy oblakové,
Hoj, vy oblakové,
zlatou slunce hlavu jako bílí andělové oblétáte v těsném davu.
Palmy s bílým květem kladete mu v cestu, jak by Kristus na oslátku k božímu jel městu. Ze slunečních retů kane na vás záře čistá – závisť však už hřeby chystá – vy je umučíte jako židé Krista. Už se rojíte kol v temném rozbouřeném davu a pliváte v zlobě na sluneční zlatou hlavu. V rukou ostré kopí zástup váš je na smrť vleče, [31] zlatá jeho hlava k zemi klesá, po skráni krev teče. Hromem burácíte, v prsa vrážíte mu kopí – ach obloha červánkem se nerdí, obloha se krví topí. Slunce hasne, zmírá, život zářný dokonává a za hory do hrobu jak klesá jeho zlatá hlava. Ale zítra, zítra v krásnou jitřní dobu, vstane slunce ku životu jako Kristus z hrobu. Vstane v zlaté slávě, v červánkovém jasu a s oblohy hlásať bude blaho, štěstí, krásu! 32