XI.
Hoj, vy oblakové,
Hoj, vy oblakové,
zlatou slunce hlavu
jako bílí andělové
oblétáte v těsném davu.
Palmy s bílým květem
kladete mu v cestu,
jak by Kristus na oslátku
k božímu jel městu.
Ze slunečních retů
kane na vás záře čistá –
závisť však už hřeby chystá –
vy je umučíte
jako židé Krista.
Už se rojíte kol
v temném rozbouřeném davu
a pliváte v zlobě
na sluneční zlatou hlavu.
V rukou ostré kopí
zástup váš je na smrť vleče,
[31]
zlatá jeho hlava k zemi klesá,
po skráni krev teče.
Hromem burácíte,
v prsa vrážíte mu kopí –
ach obloha červánkem se nerdí,
obloha se krví topí.
Slunce hasne, zmírá,
život zářný dokonává
a za hory do hrobu jak
klesá jeho zlatá hlava.
Ale zítra, zítra
v krásnou jitřní dobu,
vstane slunce ku životu
jako Kristus z hrobu.
Vstane v zlaté slávě,
v červánkovém jasu
a s oblohy hlásať bude
blaho, štěstí, krásu!
32