XIV. Jen se mi nesmějte, že jsem tak malý

Josef Kalus

XIV.
Jen se mi nesmějte, že jsem tak malý Jen se mi nesmějte, že jsem tak malý
obláček mizící v mlhavé dáli. Až se jen napiju z horského zřídla, obrovská, dračí mi narostou křídla. Pak budu buráceť, jásať a hřímať, zelenou korunu horám s hlav snímať. Květ i klas po polích deptati budu a na prach roztříštím pozemskou hrudu. Tu hrudu blátivou, k jejímuž boku spjat už jsem tisíc a tisíce roků. Která jen výsměšně v zrcadle moře obráží bídu mou, otroctví, hoře. Plamenným hněvem ji rozbiju v kusy – peruť má ubohá volnou býť musí. K nikomu nepoután, přikován, spjatý volně chci prolétať nebes luh zlatý. [36]

Kniha Oblaky (1887)
Autor Josef Kalus