V.
Nejde mi z mysli ven
Nejde mi z mysli ven
ten krásný, štědrý den.
Já a moje drahá matka
za stolem jsme seděli,
před námi jablíčka sladká,
zlaté lusky ležely,
v koutě na vánočním stromku
plno zlatých drobných svic,
a tak milé teplo v domku
a v úsměvu každá líc.
Nejde mi z mysli ven
ten krásný, štědrý den.
Venku sněžilo se tiše,
na okýnku skvěl se sníh,
snů a bájí krásná říše
budila se v ňádrech mých;
matka smavá jako kvítí
do jablíčka krájela,
do roka-li bude žíti,
ráda by dnes věděla.
33
Nejde mi z mysli ven
ten krásný, štědrý den.
Ruka se jí pozachvěla,
červené když jablíčko
na dvě půle rozkrájela.
Ach, co je titi, matičko?
Proč tvé jasné líce zbledlo,
oči tvé tak truchlivé?
V tom však již mé oko shlédlo,
jablko že práchnivé.
Nejde mi z mysli ven
ten smutný, štědrý den.
Na stromečku zhasínaly
svíce v temném plameni,
a mou duši náhle jaly
v náruč temná tušení.
„Ach, můj synu, brzy tebe,tebe
opustím, musím se brat
do výše, v to hvězdné nebe
na ten velký boží hrad.“
34
Nejde mi z mysli ven
ten smutný, štědrý den.
Samoten dnes u prázdného
stolku slavím štědrý den,
matka – poklad srdce mého
v hrobě dřímá věčný sen;
před nedávnem nenadále
přišla smrť, ten krutý host,
a – povídať nechci dále,
zpomínek těch trudných dost!
Nejde mi z mysli ven
ten divný, štědrý den!
35