XI.
Dnes duše má je, dívko, plna tebe,
Dnes duše má je, dívko, plna tebe,
jak hvězdné záře to večerní nebe:
a touha se v ní zbouzí nevýslovná,
slavičí písni, lesní vůni rovná,
labuti bílé na jezeru tichém. –
Tě nemilovať bylo by snad hříchem:
já posud vidím krásu tvoji mladou
i slzy tvé, jak s oka se ti kradou
a tiše rosí bledé tvoje líce;
slyším tvé lkání, sirá holubice,
zřím zoufalství tvé ztajené jen zpola.
Ó, kráse v slzách nikdo neodolá;
rád před ní každý na kolena padne
a život za ni dáť – jak je to snadné!
Tvůj obraz v nitru duše moje chová,
jak zlaté blesky spona démantová,
jak rosu v ňádrech purpurová růže –
jej z duše nevyrvu – to smrť jen může!
Má láska k tobě každým dnem je větší,
korunou bujnou všechny stromy předčí,
51
vysokým vzletem ptáky pod oblohou –
A přece ji musím v prach pošlapať nohou,
nesmí se vznésti orlem do azuru...
Jest jako slunce, když zapadá v chmuru,
jak noční oblak, v přeletu když pláče,
jak pustý sad, jak opuštěné ptáče,
jak rosná krůpěj průsvitná i čistá.
Ty v srdci nesmíš popřáti ji místa,
žádného místa – tak to osud velí! –
Není mi přáno konejšiť tvé žely,
s tvým vlasem hráť a s čela plašiť stíny
mi není přáno...,přáno... v právu tom jest jiný!
My nesmíme se žitím vésti spolu;
jsme jak dvě hvězdy: jedna padá dolů
a druhá nemůže ji zadržeti,
musí se dívať, kterak v propast letí,
paprsky zlaté kterak v tmách jí hasnou –
Jsou obě bídné, žádná není šťastnou,
ta jedna v propast bez cíle se kloní,
a druhá osiřelá pláče po ní!
52