II.
Mne život lidský více neláká –
Mne život lidský více neláká –
Já chtěl bych proměniť se v oblaka...
Což vesele bych vzdušným mořem spěl,
zem širou do kola bych obletěl!
Pode mnou kraje by se míhaly,
step vlnila a hory zdvíhaly,
a háje cedrů, myrt a cypřiše
vzdech vonný slaly za mnou do výše.
Mé touze kdykolvěk by napadlo,
zíral bych v oceánu zrcadlo,
a s párou vstoupající z hlubiny
se honil, splýval v luzné skupiny.
Leč náhle sražen s druhy v temný šik
já v ňadrech stopoval bych bouře vznik,
a větry hnán,hnán kdes v prudkém lijáku
v zem zkvetlou splynul z bouřných oblaků.
99
Pak v lůně květů, v bujném listoví
jak závoj spočíval bych perlový,
až paprsky zas slunka celován
vracel se parou v blankytný svůj stan.
Ptačími zpěvy slavně provázen
plul lesům nad hlavou bych jako sen,
oblakem bílým, září oděný
v náručí nové věčné proměny!
100