V přístavě.

V přístavě.
Z modrého klína šírého moře noří se stěžeň, pomalu zvolna teprv loď celá. Jak velká labuť klidně se houpá po vlnách blíže – dojíždí v přístav vítána všemi. S paluby plné mává sta šátků, rukou sta kyne, klobouky kynou, deštníky, hole. Po můstku lodním pocestní proudí, jak horský ručej prudce se vinou milým svým v náruč. „Vy Seveřane“,Seveřane,“ kdosi se táže, „umíte u vás také tak vřele, radostně vítat?vítat?“ 13 „Ještě snad vřelej“vřelej,“ odpověď dávám, „vítáme známé, žel! úhlavního též nepřítele. Líbáme vroucně dětinná ústa, matčino líce, běda – i ruku, která nás bije.“ – 14