Přímořské dojmy a elegie (1903)

Josef Kalus

Diplomatická verze Ediční verze
JOSEF KALUS:
PŘÍMOŘSKÉ DOJMY A ELEGIE.
KNIHOVNY „LETOROSTŮ“ ČÍSLO 5.
VYDAL „NOVÝ ŽIVOT“ V NOVÉM JIČÍNĚ. VÁNOCE 1903.
[1] Tiskem Kramáře a Procházky v Olomouci.
[2] ÚVOD.
Jos. KalusKalus, nar. l. 1855. ve Frenštátě pod Radhoštěm jako poslední ze 14 dětí. Vychodiv obecnou školu (tehda čtyřtřídní) učil se doma tkalcem. Jednotvárný tepot stavu tkalcovského oslazoval si čtením a konečně i skládáním veršů, které zachycoval na papír po práci v hodinách nočních anebo ve svátek a neděli. V roce 1877. uveřejnil první verše v Lumíru, které budily pozornost, pocházejíce od básníka-tkalce. Pak uveřejňoval hojné ukázky v Koledě a různých almanaších jako Zora, Máj, Almanach. V roce 1880. vstoupil do třetí měšťanské školy ve Frenštátě hlavně na domluvu přítele svého dra Felixa Konečného, vynikajícího spisovatele polského, tehda posluchače universitního v Krakově; on a P. Blokša připravili jej tolik, aby mohl býti přijat na měšťanskou školu. V roce následujícím 1881. vstoupil na ústav učitelský v Příboře a v témž roce vydal první sbírku „Písně“, jež obsahovaly věci psané za stavem tkalcovským. Sbírka vyšla u Thumy v Brně a byla v týdnu rozebrána, ale liknavostí nakladatelovou stalo se, že nevyšla v druhém vydání, ač byla po knize hojná poptávka a kritika, až na Literární Listy Vránovy, vesměs pochvalná. V roce 1884. uveřejnil v Osvětě „Valašskou svatbu“, kterou udeřil snad na strunu svou nejvlastnější. V roce 1885. stal se učitelem ve St. Bělé a vydal téhož roku verše „Z Valašska“ u Šaška ve Velkém Meziříčí a roku následujícího „Oblaky“. V roce 18891889. přesídlil do Čeladné, kde dosud působí na jednotřídní škole a vydal u Otty v Praze poslední svou sbírku „Kresby a písně“. V časopisech Osvěta, Vesna, Lumír, Mor. Revue, Morava, Náš Domov, Lov. Obzor, Dětské Květy, Malý Čtenář, Nedělní Listy, Hlas Národa a j. vycházely ukázky z cyklů: Hvězdy na nebesách, Na jahodách, Za úplňku, Nad dětskou kolébkou, Valašské romance a ballady, Maruška, Na luskách, Valašské figurky, U jesliček, Valašský krmaš, Valašské helekání, Přímořské dojmy a elegie a j.
[3] I.
Terst.
[5]
Příjezd do Terstu.
V své obraznosti vídal jsem moře: obludu hroznou zelených očí, jak o břeh divě ohonem pere a jak se pění ve skalách vztekem. Supě a duně vlak už mne nese ku břehům mořským. Konduktér volá: „Pohleďte, moře!“ Vychýlím z vlaku zvědavé líce, obludu hledám s tlukoucím srdcem, blouznivým okem: Kde je, ach kde je? Supě a duně vlak unáší mne kol břehu moře. Nezřím však nikde představy oné, jež v mysli mojí léta už žila –: pruh zřím jen modrý v krajině slunné, neslyším jeku, náraz vln hlučný. 7 Supě a duně vlak unáší mne po břehu moře. Ach, totě není obluda hrozná báječné síly: spíš domácí to beránek krotký, jakého vídám u lesa pást se na rodném luhu. Supě a duně vlak unáší mne po břehu moře. Toť jasná studna v zátiší lesním, v níž hasí žízeň srny a laně i paroháči, v noci pak víly perou v ní sukně řasnaté, bílé. Supě a duně vlak unáší mne po břehu moře. Ach, to vše doma viděti mohu, zašeptám sklamán a chudší o sen v dlaň schýlím líce, lituje stovky, již vydlužil jsem od dobrých lidí. Supě a duně vlak zastavuje v nádraží terstském. 8
V jižním kraji.
Zde v jižním kraji, na břehu moře, vzpomínám stále na domov drahý, na jeho tužby, zápasy těžké, na jeho osud hořký a trudný, za sebou vleka okovy jeho: slyším je řinčet za sebou všude, kudy se beru... Přišel jsem k moři přehlušit bolest, zapomenouti – moře však temné posupně mlčí nemajíc slova útěchy pro mne, zírajíc chladně do mojich očí strhaných hořem; pohlíží němě samo jak vězeň zavřený v skalách... 9
Na skalním tesu.
Na skalním tesu viděl jsem orla zobákem ostrým rozdírat kořist: ovečku bílou. Krvavé kusy do hnízda házel mláďatům lačným – pod skalou moře tichounce pělo. Bylo mi líto ovečky bílé; nepřišel nikdo, aby ji vyrval pařátům ostrým. „Lide můj!“ náhle zalkal jsem, vida ovečku mírnou hynouti v drápech lačného dravce. 10
Spadly mi rýmy.
Spadly mi rýmy, stříbrné zvonky, do hlubin mořských s příkrého břehu. Jak vylovit je? Moře dna nemá, já nemám sítě, rybářské loďky. Ještě jsem slyšel, že zazvonily na skalním tesu jak umíráčkem. Pak bylo ticho – hluboké moře s úsměvem v líci přede mnou leží. Jako by dělo: Když srdce pláče krvavé slzy, netřeba zvonků. Když zápas veden za statky otců na život, na smrt: netřeba zvonků. Když máti zmírá řetězy spjata, 11 břitký meč v hrudi: netřeba zvonků. Právo-li vbito na kříži visí, násilí vládne: netřeba zvonků. 12
V přístavě.
Z modrého klína šírého moře noří se stěžeň, pomalu zvolna teprv loď celá. Jak velká labuť klidně se houpá po vlnách blíže – dojíždí v přístav vítána všemi. S paluby plné mává sta šátků, rukou sta kyne, klobouky kynou, deštníky, hole. Po můstku lodním pocestní proudí, jak horský ručej prudce se vinou milým svým v náruč. „Vy Seveřane“,Seveřane,“ kdosi se táže, „umíte u vás také tak vřele, radostně vítat?vítat?“ 13 „Ještě snad vřelej“vřelej,“ odpověď dávám, „vítáme známé, žel! úhlavního též nepřítele. Líbáme vroucně dětinná ústa, matčino líce, běda – i ruku, která nás bije.“ – 14
Miramare.
Průzračná voda klidného moře vyvábila mne v své nekonečné modravé pláně. Zatleskla vesla, a už jsme jeli, jak letí ptáče na křídlech hbitých do dálky siné. Ve vzduchu jasném míhal se racek pátravě patře kořisti lačen do hloubi vodní. Nad obzor šírý v závratnou výši pnulo se nebe: velebná klenba božího chrámu. Před námi v skalách v západním slunci plá Miramare: čarovný přízrak půvabu, krásy. 15 Jak oltář zlatý tyčí se vzhůru, velekněz moře prostřeno před ním pěje mu hymny. 16
Na terstském náměstí.
Na osvětleném náměstí terstském sta bílých stolků, ploch mramorových vábivě svítí – kol nich se tísní cizinců davy v malebné směsi jak ve prostorách nějaké velké koncertní síně. Čarovný večer. – Na blízku klidně oddýchá moře – na stolcích vína ohnivá, drahá házejí perly; na skvostných mísách ovoce jižní v úpravě sličné zvyšuje dojem. – A hudba hraje: na lesním rohu kdes hudec troubí v protějším okně bílého domu, pak v souhře krásné ostatní vpadnou, jak by sem z lesův skřítkové snesli nejsladší tóny. – 17 Je mi tak blaze: v náladě slastné z drobounké číšky popíjím víno podivné chuti, jen milý někdo schází mi ještě ku rozhovoru, by vrchovaté bylo mé blaho. Opodál k stolu zasedli Němci s paními dvěma v hedbáví černém, spanilé obě: jedna jak poupě rozvité právě, druhá jak plná stolistá růže – obě však trochu affektované v držení těla. – Vtipkovat slyším žíznivé pány o pivě cosi, jež před ně staví s úklonou číšník. Odvracím hlavu, naslouchám hlasům, jež kolem proudí, v touze zvuk najít rodného slova, však lovím uchem cizí jen zvuky – zrak darmo klouže po cizích tvářích: známého nikde. V tom slyším odtud, Němci kde sedí, hlasnější hovor, 18 trochu jak hádku; panička mladá v hedbáví černém dělajíc smírce spíná své ručky, lilie bílé, žadoníc česky: „Mužíčku, ustaň, strýček má pravdu.“ Div nevyskočím, překvapen mile čarovným zvukem českého slova krajanku vítat. Domnělí Němci jak by se lekli českého slova (znělo tak krásně z růžových ústek v tom cizím světě, jak skanuly by z poupěte perly) v nemilé hádce utichli rázem – po česku potom mluvili sice (hned postřehl jsem valašský přízvuk jak od Vsetína) však přitlumeně, jak by se báli zjevit svůj původ, pak hlasitě zas jen po německu jak Berliňáci. Hned chuť mi zašla přistoupit blíže, rodáky poznat, vítat se s nimi, i myslil jsem si: Hle, zakuklenci, 19 v cizině chodí s německou maskou, ukrývajíce nevinné Češství jak hnusnou hlízu. Zbabělé duše! – Doma (dost možná) vlastenčí všickni, v cizině ale neškodí zahrát na Němce trochu. – Nuž, hrejme Němce, byť tupý nosík z daleka hlásal český náš původ, byť klopýtli jsme při každém rčení: Němci jsme, Němci! Je jiný národ na širém světě, jenž by tak jednal, styděl se za svůj mateřský jazyk? – Již nedivím se, ciziny v očích potulný cikán s Čechem že jedno. Ó nízká, kletá, otrocká mysli, zasloužíš věru, zvedne-li na tě pěstě a kyje Mommsenů cháska! – Je po náladě. – Tesknotu v duši odcházím k moři: ropotem vážným z dálky se hlásí zvěstujíc bouři. 20
Mořská bouře.
„Mám tebe slzou nebo zpěvem vítat?“ Tak z duše mojí zazněl známý citát, když poprv zřel jsem neobsáhlé moře jak v křeči dravé před sebou se zmítat, hučící vlny, každou rovnou hoře, valit se širém dálném po obzoře. Ni slova víc jsem nebyl schopen říci – na břehu stál jsem s roznícenou lící, jak novic v chrámě: perly v skráň mou dštily divoké vlny mořem tancující jak bajadery, rusálky a víly, z pěn kolem hlavy každá závoj bílý. Stihaje sluchem neslýchané ryky stál jsem jak zdrcen první okamžiky: zde přehlušeno zmlkne každé hoře, zde tichnou lidské zoufalosti vzlyky, zde člověk udiven zrak do vln noře pokleká, šíji sklání ve pokoře. *** Jak v parním kotlu vrou v moři vlny, pění a kypí, stříkají k nebi v nezkrotné síle, třískají do skal, 21 jakoby vězeň lámal svá pouta, rozbíjel mříže zpívaje slavnou vítěznou píseň volnosti svaté. *** Kypící moře, miluji tebe jak vznětlou mysl, jak vroucí vášeň, šlehá-li k skráni plamenem žhavým a neklid budí v bezsenných nocích v prahnoucím ňadru. Miluji tebe, vtělenou sílu, já bezejmenný pozemský prášek náhody vánkem zavátý k tobě, k dmoucímu obru: malý se vždycky velkému diví. – *** Obcházím moře – přemýšlím pořád, jak toho obra rozhněvaného řvoucího na mne jako lvi v poušti, spjat do okovů prostinké písně a nepřekročit zákonů krásy. 22 Vždy jako úhoř vysmekne se mi z pout nastražených. zmítajíc sebou divoce v skalách stříká mi ve tvář vlnami hněvu, otvírá na mne zpěněnou tlamu: bezednou propast. „Což, nezmohu tě, obludo mořská?? Myslíš, že musí na obra zase přijíti obr? David byl malý, odvahu maje a vůli pevnou obrovského přec zmoh’ Goliáše. Moře se chechtá odvaze mojí až jeho smíchem třesou se skály: „Pozemský červe, na mne si troufáš? Nevzpomínáš si na mládenečka, jak skořápkou chtěl přelíti moře? Není tvá píseň, nádobkou menší? A jsi ty genij, že si tak troufáš? – Navrať se domů, nic nepořídíš: byli tu brachu, jinačí kosi 23 a utržili si výsměch leda.leda.“ *** Píseň. Jen protivenstvím a překážkami mohutní vůle, duch sílí, roste – ochablé paže mění se v ocel, v kovové struny sesláblé nervy. A nezahyne na světě národ, na jehož bedra dopadlo útrap jak krupobití: na chvíli jenom rozvahu ztratí, zakvílí babsky. Vybuchne znova tlumená síla, tajená léta a zdržovaná pod bičem zvůle: lev probouzený rozsápe v hněvu tyrana v kusy. – *** Viď, moře, připadám ti směšný – i sobě směšným připadám, když stavě u tebe krok spěšný – tak po prostu ti vykládám, jakobych tobě v rodu, stavu, byl roven, já syn prostých davů. 24 Ty vidíváš, vím, u svých nohou poety větší klečeti, ty zahřímáš-li pod oblohou, i král se učí mlčeti: a já tak bez okolků, prostě za tvého přihlásil se hostě. Když vln svých vyšleš chorovody v bouřlivém rytmu ku skále, z úst pěvců slýcháváš jen ódy a hymny ku své pochvale, z lyr všech zní vzletné dithyramby: já v prostý zpěv tkám trochej s jamby. Ach, odpusť, moře nedozírné, mou prostou mysl přehlédni, vždyť cítím, u tvé hloubi vírné, že z posledních jsem poslední, že nikdy zpěvem neověnčí, tvou skráň, ó moře, pěvec menší! 25
Maják.
Na břehu maják požáry světla daleko vrhá do tmavé noci, do větru, deště, na vzduté vlny bouřného moře. Tonoucí loďka za spasným světlem razí si cestu, zoufalý vedouc s vlnami zápas, strhané plachty větrem jí vlají. Překoná bouři? Dorazí k břehu? Shltí ji moře? Zachraň ji, Bože, je to vlast moje! Doveď ji k břehu, ku výspě štěstí! 26
Mrtvý pták.
Pobřežní vlna vyvrhla na břeh mrtvého ptáka s krvavým křídlem. Soudruzi jeho dávno jsou doma s milými svými v teplounkém hnízdě. On opozdil se – nikdy, ach nikdy milených druhů nedoletí už. Daleko napřed před nimi létal hledaje nové, šťastnější dráhy. „Ku předupředu,“ volal umdlévajícím „jitro už svítá, neochabujte! Blízko jsme cíle“.cíle.“ V tom rána houkla, mrtev se skácel do vody siné. – 27 Mrtvého ptáka s krvavým křídlem vyvrhla na břeh pobřežní vlna. 28
Tři přípitky.
Příteli, komu na cizí půdě připijem nejprv rudého vína ku zdaru, štěstí? Přípitek první náleží vlasti – běda však, běda: na bílé hrudi zlosyn jí klečí do srdce noře pomalu, zvolna vražedný nástroj, by muka její trvala déle, bolest by byla hroznější stokrát. Příteli, komu na cizí půdě připijem potom rudého vína ku zdaru, štěstí? Přípitek druhý náleží synu nešťastné matky: – běda, ach běda, spoutané ruce 29 přihlížet musí na její muka – krutého vraha nemůže ztrestat, zardousit, skolit, vyhrůžně darmo řetězy řinčí. – Příteli, komu na cizí půdě připijem ještě rudého vína ku zdaru, štěstí? Přípitek třetí povznesem moři: vznešené, velké, veleby plné nemajíc mezí před námi dme se v nezkrotné síle vznášejíc vlny k samému nebi, slunci a hvězdám: volnosti svaté úchvatný obraz! 30
Pro koho moře darmo rodí perly?
Nedávejte svatých věcí psům, aniž házejte perel svých před svině. Mat. VII. 6.
V skromných tu verších vyřkl jsem slova, jež v Čechách smí teď stíhati výsměch, slova: vlast, národ. Jich nenapíše moderní básník bez ironie: staroba prý z nich čpí, hrobu plíseň; a kdo je vyřkne s horoucím srdcem, jako by vpálil znamení hanby celé své tvorbě. Nuž, ať se směje moderna slavná prostotě mojí – dalek své vlasti před tváří moře já teprv cítím do hlubin duše, jak kořeny mé bytosti celé 31 v rodné tkví zemi, jak miluji své ubohé bratry hynoucí žízní po lidském právu, spravedlnosti... 32
Dvě sireny.
Na strmých skalách pustého břehu sirena svůdná – vidina bílá nadzemské krásy – sedí a pěje, bludnému plavci z daleka kyne vábíc jej do skal v náručí svoje, v záhubu jistou. – A běda plavci, který ji zhlídne, popřeje sluchu svůdnému hlasu – víc neodolá, darmo se brání: zlomené veslo vlna mu vyrve, nadzdvihne loďku, uvrhne do skal, rozdrtí v kusy – bludného plavce s krvavou hlavou položí k nohoum ukrutné víle. Na zlatém stolci v nádherné síni v paláci bílém hle, kariera – 33 sirena svůdná v hedvábí, krajkách, na bujných ňadrech z démantů řetěz, kříže a řády, sedí a pěje, a běda, komu na šíji vloží růžovou patu: více už nedbá varovných hlasů svědomí, srdce – šlechetnost, lidskost, pevná dvě vesla na vzdutých vlnách lidského žití, odhodí stranou; poctivost, přímost nohama zdupá, oddaný cele nejistým větrům vladařské přízně. – 34
Ryba.
V ohromné síni s četnými okny ryb nesčíslné viděl jsem množství různého tvaru a velikosti na dlouhých stolích, ve velkých džberech, i na hromadách bez vody leknout. Kol lid se tísnil, kupoval, smlouval, a prodavači vážili jenom, sekali v kusy: rybový zápach nesnesitelný pronikal všecko. Koupil jsem také – chvilkový rozmar – nevelkou rybu, zmořenou polo vedrem a žízní. V spěchu ji nesu ku břehům moře, abych jí vrátil svobodu, volnost. 35 Když jsem ji vnořil zlehounka do vln, ožila hnedle; poznavši rodný mateřský živel z dlaní jak úhoř vyklouzla hbitě, zálibně ploutví do vody tlesknouc – nezmizela však v tajemné hloubi: poblíže břehu plovala klidně. Marně jsem volal: „Rybář tu číhá – bláhová, utec na širé moře, varujíc sestry před nástrahami člověka-sobce!“ Snad neslyšela: držíc se břehu do nalíčené zaběhla sítě. Rybář se směje, za propitné hned zpět mi ji dává. Pouštím ji znova – Však ona zase jak zpitomělá ku břehu plove; marně ji plaším kaménkem drobným, bojí se velké hluboké vody, zbaběle spějíc v otrocké jařmo. – I mrštím rybou 36 na širé moře daleko do vln, a odcházeje neohlédám se... nechciNechci zas vidět zbabělý její ku břehu návrat... 37
Stříbrná luna.
Stříbrná luno, vítězně kráčíš po nebes sklonu jak v zrcadle se zhlížejíc v moři. Tvůj štít plá jasem: viď, krása samá a poesie ti připjaly jej k junnému boku? Ó, štít kdy zvedne pravdy a krásy bloudící lidstvo, obrní ňadra raněná pýchou? Kdy odhodí vše krvavé zbraně, a v světě šírém vítězit bude soucitem, láskou? – Ó posviť lidstvu, stříbrná luno, na bludné dráhy – v moře chyb lidských nasypej jasu! 38
Východ slunce.
Hle, první paprsk, raketa zlatá, z pozadí moře jásavě letí k šerému nebi – za prvním v patách druhý a třetí jak zlaté šípy mrštěné z luku – pak sta jich srší, jak z rozpálené ohromné výhně kotouče jisker ohnivých, žhavých; po vzdutých vlnách stříbrné míče, růžové, zlaté klouzají, skáčí, až moře všemi barvami hraje. Obloha rudne, nítí se, hoří požárem světla, záplavou růží: to na paletě nebeský mistr, rozličné míchá ohnivé barvy. Až našel pravou; dotkl se štětcem 39 pozadí půdy, vykouzlil slunce velebné, mladé – z mořského klína právě se noří. Hle, jak mu ještě po lázni kanou s kadeří zlatých ohnivé kapky, jak moře líbá miláčka svého – důvěrně z blízka jak hledí sobě do věrných očí. Výš slunce vstoupá. Velebný chorál zpívají vlny na uvítanou, se skal se vznesli s pokřikem dravci, a tleskajíce černými křídly, vysoko krouží ve vzduchu ranním.ranním, průhledném, čistém. A z přístaviště vyjíždí loďka s bělounkou plachtou, oblita celá růžovým zlatem jitřního svitu, po vlnách letí v ústrety slunci jak posel lásky hrdlička bílá: jistě mu nese jásavý pozdrav blažené země. 40
V rybářské krčmě.
Do rybářské krčmy na břehu pozval jsem se maně k noclehu. Hluku byla plna světnice, na hromadě sítě, udice. Rybáři tu předli rozhovor, pod obočím hustým žhavý zor. Drsně pohlédli mi v ústretí: smích jsem zaslech, rázné zakletí. Na dřevěnou lavici jsem kles, krčmář sklenku vína hned mi snes. „Popatřte“,Popatřte,“ děl, divně šklebě líc, „přilítlo k nám bludných ptáčků víc.“ Jizbou šerou jak se rozhlídám, spatřím sedět trojici tu dam. Trojici, už silně v odkvetu, Angličanek: jistě z výletu. Ukloním se trochu v rozpaku – „Vždyť se známe“,známe,“ čtu jim ve zraku. Přeměřím je znova úkosem: Jsou to ony: ďas je přived’ sem! Postojna už pásmo našich cest svedla, moře pak a hlučný Terst. Jak tři flétny pořád vzdychaly, jak prý cestou vším se zklamaly: Moře zdálo se jim bez citu, slunce lilo oheň s blankytu. 41 I dnes vedly řeči bručivé, plašíce sny moje zářivé: Vyšly k mořským břehům dýchat chlad, zbloudily sem, měly žízeň, hlad. Dali jim zde ryby sušené a nechutné víno červené. Poslouchal jsem na půl ucha jen, touže myslí celou k moři ven. Lampa olejová čadila, v skalách mořská bouř se budila. V koutě ztichli snědí rybáři: naslouchali – úzkost ve tváři. Náhle pozvedli se, do noci vyšli, tonoucím snad pomoci. „Pojďme také!“ zvolám rozhodně. „Tma je!“ „Vezmeme si pochodně.“ Vycházíme v rukou smolnice, dámy do plaidu se tulíce. Jak stoupáme na skal výběžekvýběžek, div nás neohlušil moře jek. Vlny lkaly, řvaly, duněly – dcery Albionu zněměly. ,,Má cit, viďte?“ k dámám pronesu, v tom vykřikly v hrozném úděsu. Vlna obrovská k nim skočila, do nitky je všechny smočila. Dámy nahořkle se smějíce stály tu jak zmoklé slepice. A hned odcházely ve spěchu usušit se, ohřát pod střechu. Za nimi však mořské bouře jek zněl jak výsměch, drsný úšklebek. 42
II.
Benátky.
[43]
Jízda do Benátek.
Ohromná vlna, zježená lvice, doráží pořád v bok naší lodi, ohonem tluče na okna kabin, palubu trhá, (slyšet už nářky ženského pláče) lodníkům stříká do obličeje: kapitán běhá, rozkazy dává, pocestné těší. Panuje zmatek, šíří se úzkost – rozbírat city není víc pokdy: slyšet jen hukot, vidět jen vlny válet se na loď, na jistou kořist – čekáme s hrůzou v nejbližší chvíli, že loď se sřítí v bezednou propast, s hukotem že nás zalehne voda. 45 Zoufale vzpínám do dálky ruce a – promiňte mi – v dlaních tvář – pláči: v tom převalí se ohromná vlna, smete nás v propast, slyším jen hukot divokých jezů – Přítel můj volá: „Benátky, vstávej!“ Na nohy vskočím: No, chvála Bohu, jen sen byl všecko! 46
Memento mori.
V zálivu siném loď zakotvila. S paluby vidím Benátky luzné z vod nořiti se v růžových parách, jak mořskou pannu bělostných ňader, s perlami všude po šíji, rukou, po dlouhých vlasech. S úžasem patřím na krásný obraz – gondoly černé slétají k lodi jak hejno velkých hladových ptáků na čerstvou kořist – mžikem nás nesou na hbitých křídlech rusalce bílé v rozpjatou náruč. Však sotva z blízka popatřím v její půvabné oko: jakýsi smutek hluboký, těžký dýchnul mi v líce, 47 jak bych se octnul v nějaké hrobce nádherné, velké, kde páchne plíseň, trouchnějí kosti. Čarovné chrámy z mramoru, zlata, paláce bílé sloupoví plné výstupků, arkád, – stojí tu kolem jak skvostné rakve, v nichž odpočívá, tlí, rozpadá se minulé štěstí, bývalá sláva. Zní na náměstí svatého Marka vířivá hudba, řinčivá, plesná, zní jako výsměch v dumy mé vážné: tak Indiáni na hrobě mrtvé královny křepčí, výskají, pějí. Jak na divadle vidím tu všechnu strojenou krásu velkého světa: livreje pestré, erby a řády, hedbáví, zlato, démanty, perly, vše, čím se budí obdiv a závist širokých davů. 48
U granitového sloupu v Benátkách.
Na štíhlém sloupu lev okřídlený rozpíná peruť, jak by chtěl vzlétnout do modré výše, vykročit k slunci, popatřit hvězdám do obličeje. Před ním se vlní do nedohledna zátoka mořská, zrcadlo stkvoucí – za ním vře město, zjev pohádkový s odleskem zlatým minulé slávy. Dřík objímaje štíhlého sloupu, v tvář dívaje se lvu okřídlenci: vzpomínám v duchu s bolestí trpkou na země české lva zmořeného. 49 Kdy narostou mu volnosti křídla, kdy v nadšený let rozepne peruť a povznese se v nebeský azur zřít slunci, hvězdám do obličeje? 50
Benátské skříně výkladní.
Výkladní skříně démantů plny a mosaiky v obrubách zlatých, v nádherných pouzdrech při osvětlení lamp elektrických stříkají, srší tisíce jisker duhových barev jak ohňostroje v unylé tváře zevlujícího kol obecenstva, unaveného nečinným žitím, znechuceného požitky všemi, jež poskytuje hýřivý život velkého města. Podivný smutek v duši mi padá s nakupených tu skvostů a šperků za miliony. 51 Bože můj, chleba co by tu bylo, co by se dalo zahnati bídy, usušit slzí! Leč darmo myslit – zmořený dělník proklíná dále život a práci zmíraje hladem. Když uviděl by skvostné ty skříně, v zuřivém vzteku – snad by je rozbil, vyházel obsah, pošlapal v blátě: pro něho lépe, nestýká-li se s takovou září, nebolí jej tak chudoba jizby nevytopené, s bolestí menší měřívá propast, která jej dělí od prahu panstva. 52
Holubi.
Benátská zvláštnost: holubů hejna lítají krotce po dlažbě města, po římsách domů, střechách a věžích, vábíce k sobě cizincův pohled. Benátčané prý tajně je rdousí, pekou a smaží, před světem řkouce: Hle, příživníci – nezištně s nimi dělíme věky bydlo i stravu! Můj holubičí národe, pozor! Nezištný soused také prý tebe napájí, sytí kultury medem: netouží také stisknout ti hrdlo?! 53
V chrámě sv. Marka.
Klekl jsem v chrámě svatého Marka, vroucně se modlil za rodné bratry, by vzchopili se k mužnému činu a z ponížení vyrvali domov. Mžikavé světlo nesměle plálo ve věčné lampě, jak slabá víra v tesklivé duši, – stále jsem čekal, v příští že chvíli prskne a shasne: leč světlo věčné mžikalo dále v chrámové lodi. S obrazů kolem ve zlatých rámcích umění ryzí, vznešené, velké hledělo na mne v nesmrtelné své úchvatné kráse, ve svěžích barvách, 54 jak plálo dřív už před stoletími, po věky roníc do duší zbožných nadšení svaté, nebeskou radost s tajemnou tuchou lepšího světa, kde vládne krása, láska a dobro. Dlouho jsem klečel, nořil svou duši ve zjevech krásy, jež se sloupoví, se stěn a stropu půvabný odlesk na skráň mou lily jak rajskou sprchu, jak jiskry božství, jak posvěcení. Mžikavé světlo ve věčné lampě jasněji vzplálo, a v duši mojí naděje s vírou se zakotvila, že jednou musí po celém světě zvítězit pravda, krása a dobro. 55
Pianista.
Na katafalku v stříbrné rakvi cizinec leží ubledlých lící. Na čele bílém bolestnou dumu, na hrdém retu úsměšek trpký. Co vše se dělo v pyšném tom srdci, než uvyklo si mysliti na smrt? Myšlenky jaké hlavou tou táhly, než v resignaci ku ňadrům klesla? Odkud as přišel? Na černé stuze písmem čtu zlatým: Rus, pianista. I pochopím hned, z veliké Rusi co sem jej táhlo, že bylo moře. 56 V snách vidím, chor jak u moře sedá, sleduje tanec vzdmutých vln, vlnek. Jak říká známým, prosívají-li, rukou by sáhl do bílých klaves: „Pozemšťan dohrál, hraje-li moře, nedostižený nad mistry mistr. Slyšte ty škály, jež loudí ze strun, slyšte ten úhoz smělý a vzletný. Teprv, ach, moře povědělo mi, jak neumělý muzikant já jsem!“ – A nedotkl se klaves ni jednou bílými prsty: – Moře mu hrálo! Hrálo mu do snů, hrálo mu tichý smutečný pochod až do záhrobí. 57
Dívce s perlami.
Nač, dívko, nosíš perly kol hrdla? Snad zástavou jsou horoucích slibů, věrnosti, lásky? Zahoď je do vln: Kdo prý je nosí na nahém hrdle, propláče jednou celý svůj život. A tys tak bledá, oči tvé vlhnou... Rci, je už pozdě zabránit kouzlu neblahých perel? Ó nerozumný, kdo ti je věšel na bílé hrdlo: ten jistě tebe, věř, nemiloval. Ten nenahlédl do hloubí tvého dívčího nitra, nehledal jádra, cenil jen povrch. 58 Ten na mysli měl jenom tvých ústek maliny zralé, aby je vyssál v rozkoších lásky. Ten jenom viděl spanilé formy mladého těla, aby je ztrávil plamenem vášně. Ten kul jen zrady... Ubohá dívko, viď, skvostné perly že zavinily truchlý tvůj osud? – 59
V přístavě.
V přístavě leží ohromné lodi s nákladem těžkým, vyčkávajíce, až ztichne moře, by mohly letět s příhodným větrem po mořské pláni do krajů cizích. Jakoby schválně moře se bouří každý den znova – peřeje rostou jak dračí tlamy, kypí a pění, jakoby bílé cenily zuby na svoji oběť. Již několikrát zkoušely lodi vyplouti v moře: vlnami byly zahnány zpátky, div nerozbily na skalním tesu kovovou přídu v žalostné trosky. 60 Tak bujné mládí s nákladem vzácným tužeb a plánů netrpělivě vyčkává doby, až půjde v zápas za ideály, za zlaté vidy lidského štěstí. – 61
Na ostrově Liddo.
Na ostrov Liddo naráží stále bez odpočinku v určitém tempu bujaré moře, jakoby matka v hodině noční kolébkou jemně pohybovala s děťátkem malým. Do pěny bílé na pokraj moře vložil jsem nohu v zálibě polo a polo v bázni, jak podával bych zkrotlému lvovi lízati ruku a kladl hlavu do jeho tlamy. Leč marné strachy: velebné moře, všemocný vladař tajemných hlubin, leží tu u noh ostrova krotce – lev dřímající, nechá si tahat šedivou hřívu, mžouraje blahem. 62
Adrie.
Když přišel Byron, veliký pěvec, ku tvému břehu, smekl prý klobouk na počest tvoji a mávaje jím nadšeně zvolal: „Adrie švarná, jak se mi líbíš!“ Nejmenší z pěvců dnes tady stojím obdivem jatý – stojím a mlčím vzpomínaje si na domov dálný v kotlinách horských. Není to nevděk? Rci, nehněváš se? Upíráš na mne rusalčí oči tak láskyplně, jako bys děla: Ne, nehněvám se: kdo by se mohl na syna hněvat, máť vzdálenou když vzpomíná vroucně?! 63
Lastury.
Lastury prázdné na písku leží, chodcova noha na sta jich kruší: maně se shýbám a na památku několik zdvihám, abych je dones sousedům našim. Co asi řeknou? Budou se smáti? Či mrští jimi ve hněvu o zem? Však budou-li se po perlách tázat, odpovím klidně: zmizely, nevím, jak soucit, láska, nejdražší perly, z lidského srdce. Sobectví vládne, násilí, pýcha: bylo by jinak na světě tolik bolestných útrap? Byla by možná otrocká pouta, 64 do kterých jímá silnější národ národy slabší? – Bylo by třeba potoků krve, jež nadarmo jen svlažují zemi a sytí draka odporu, hněvu, krvavé pomsty a nedůvěry ku řádům světa lidským i božským – ? Co asi řeknou? Budou se smáti! – 65
Malíř.
Na břehu moře jakýsi malíř, před sebou plátno napnuté v rámu, paletu v ruce s barvami, štětcem, maluje moře. Myslím si: Maluj! Co štětcem chytneš na bílé plátno, budou jen asi šedivé barvy, a sotva vlny, a nikdy moře. Ne, nelze zmoci, takové látky vznešeně prosté, kde jednotvárnost nesmírné plochy vln oživuje rytmický pochod! Malíř však dále nanáší barvy, maluje vlny, bílých pěn stříbro, až bylo moře, hloub i šíř mělo, že jsem se divil. 66 Ba zdálo se mi, jak by se dmulo, šplíchalo o břeh – „Ó, mistře“,mistře,“ zvolám. „Stvořil jsi zázrak: obraz tvůj žije, dýchá a cítí. Já také přišel malovat moře – žel, tvých že nemám kouzelných barev, mám jenom slova: pouze hrst drobných pískových zrnek. Kterak z nich stvořit umění palác s bílými sloupy, se zlatou bání? Jak do veršů spjat obrovské valy vln, mořských dálek? Mistře můj, poraď!“ – „Víš dobře, pěvče, umění tvého říše že jinde – Jedno však radím: pozoruj moře ve dne i v noci. Uzavři v nitro s krásami všemi: v útvarech veršů skane ti z péra – vnímavé duši zazní z nich echo valného moře“.moře.“ Sklopil jsem hlavu, stín pochybnosti 67 chovaje v duši – pak ptám se tiše: „Odkud jsi, mistře?“ „Němec jsem z Pruska“.Pruska.“ „Já z Moravy Čech“.Čech.“ „Synové rodin, jež věky dělí plemenné záští“záští,“ dí malíř temně. „Ve službách krásy, v umění bratří“,bratří,“ pronáším vřele. Objali jsme se a ruku v ruce spřádali hovor o nezbádaných záhadách tvůrčích, oba dva zpiti velebou moře. 68
Duha.
Cizích dvou zemí vzdálené břehy přepjala duha – znamením smíru – obloukem zlatým. Odvěké záští dávno je dělí a hloubí stále mezi ně propast hlubší než moře. Vzduch otřásá se střelbou a křikem, lítají koule, ranění, mrtví klesají k zemi. Prokleté záští! co to už stálo životů, krve, přetrpkých vzdechů, zoufalých slzí. Prokleté záští, není mu konce, – stále se vzdouvá, stále se hloubí: bezedné moře. 69 Nebeská duha obloukem zlatým přepjala břehy: kéž po ní na zem sestoupí láska! 70
Mořská báj.
Ve hloubi moře leží prý na dně koráby bílé ze slonoviny s hedbávím plachet protkaných zlatem a plné perel a drahokamů. Paluby věnčí lilie vodní, narcisy, růže, a víly sličné vzhlížejí vzhůru vyčkávajíce, až lodi vznese k povrchu bouře. Pak v zpěvu, smíchu projíždějí se bouřlivou plání a nabízejí tonoucím plavcům ochrannou náruč, rty ku líbání, s perlami koráb. Přejde-li bouře, koráby zase s poklady všemi stonou až ke dnu: 71 po vlnách plovou mrtvoly pouze, rusalky dole rukami lomí. Tak chvíle tvůrčí vynáší skvosty myšlenek z hlubin lidského nitra; shasne-li: do vln klesá zjev krásy, zbudou snů trosky, mrtvoly citů. 72
Před odjezdem z Benátek.
S oblohy padá na noční moře stříbrné světlo hedbávné, snivé: předou je hvězdy, přadleny věčné, stařenky milé stříbrných vlasů, od věků k věku, vyčkávajíce osudu lidstva, osudu země, oblohy, světů; záře jich čistá jemná jak vločky zlatého sněhu dopadá tiše na šeré vlny, bijící o břeh jaře a čile v houpavém taktu, jak bajadery na tamburinu; gondola černá tancuje s námi, div nepřevrhnem. Na rozloučenou plujeme dneska s přítelem milým průlivem hlavním, naposled vidět Benátky v noci, princeznu mrtvou krásnější stokrát při záři světel pochodní rudých, v měsíčném lesku při kmitu hvězdném, než na střízlivém slunéčku denním – poslechnout sladký mandolin rokot, smích jižních krásek, zpěv gondolérů, tajemný šplíchot vlnek a vesla, letících loděk výstražná hesla. Dnes ponejprv mě v životě hněte, že nejsem bohat: chtěl bych zde zůstat celičký měsíc – není však peněz a toužit darmo! – Kéž bych měl někde bohatou tetku anebo strýčka: hned bych jim dopsal o trochu peněz, 73 ty nejkrásnější verše jim slíbil. ,,Ach, příteli, rci, na světě jsou-li tetky a strýčci, kteří by dali na krásné sliby, za trochu veršů sypali zlato?“ – Přítel se usmál – : „Je taká tetka, je taký strýček, ale ty, hochu, neumíš prosit, čekáš, až sami nabídnou měšec, sami až řeknou: jdi, hochu, cestuj, hodně buď vesel, pozoruj všecko, ze všeho okus, nejvíce z číše umění, krásy – navrať se silen, bohatší citem, bystřejší duchem, umnější vkusem, bohaté dojmy, ohnivé víno v nádobách zlatých – rozdávej doma žíznivým bratrům. – Viď, na to čekáš? – Poradím tobě: piš o podporu Akademii a Svatoboru: první je tetkou, Svatobor strýčkem, pošlou ti jistě – rodinným poutkem verše jsou tvoje; piš, Moravánku, pevnou mám víru, dostaneš jistě –: z preclíka díru!“ – Nuž tedy s Bohem, zámořský kraji, Benátky, krásko sestárlá, s Bohem – darmo mě držíš bílými lokty své romantiky (ani snad nevíš, že vyšla z mody, ctitelů majíc nová vždy hejna) opustím zítra prosaickým vlakem za jitřní chvíle kouzlo tvých lagun, paláce bílé. – S oblohy prší stříbrné světlo hedbávné, snivé, jemné jak vločky zlatého sněhu – uléhá tiše na vzdmuté vlny, bijící o břeh jaře a čile v houpavém taktu jak bajadery na tamburinu. 74
Na lagunách.
V gondole dívka spanilé krásy v hedvábí bílém – na obnažené labutí šíji perlové spony – v popředí stojí vzpřímena hrdě jak mořských lagun kněžna a paní. Za ní se řítí v gondolách četných vznešení hejsci staří i mladí za hudby, zpěvu: upírajíce vznícené zraky k dívčímu zjevu jak bludní plavci k polární hvězdě. Před nimi dívka daleko napřed jak labuť bílá na volném moři vesluje sama, nechtějíc slyšet pochlebných řečí, prolnutých vášní, prohřátých ohněm smyslné touhy. 75 Tak božská krása a poesie uniká vždycky hýřivé touze nepovolaných troufalých davů, kteří by rádi strhli ji k sobě do prachu, bláta, na ňadra chlípná. 76 OBSAH.
I. Terst. Příjezd do Terstu7 V jižním kraji9 Na skalním tesu10 Spadly mi rýmy11 V přístavě13 Miramare15 Na terstském náměstí17 Mořská bouře21 Maják25 Mrtvý pták27 Tři přípitky29 Pro koho moře darmo rodí perly31 Dvě sireny 33 Ryba35 Stříbrná luna 38 Východ slunce 39 V rybářské krčmě41
II. Benátky. Jízda do Benátek45 Memento mori47 U granitového sloupu v Benátkách 49 Benátské skříně výkladní51 Holubi53 V chrámě sv. Marka54 Pianista56 Dívce s perlami58 [77] V přístavě60 Na ostrově Lido62 Adrie63 Lastury64 Malíř66 Duha69 Mořská báj71 Před odjezdem z Benátek73 Na lagunách75
E: dp + jj; 2002 [78]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Nový život; Kramář, Josef; Procházka, [?]
(Vydal Nový Život v Novém Jičíně. Tiskem Kramáře a Procházky v Olomouci)

Místo: Nový Jičín

Vydání: [1.]

Počet stran: 80