Mořská bouře.

Josef Kalus

Mořská bouře.
„Mám tebe slzou nebo zpěvem vítat?“ Tak z duše mojí zazněl známý citát, když poprv zřel jsem neobsáhlé moře jak v křeči dravé před sebou se zmítat, hučící vlny, každou rovnou hoře, valit se širém dálném po obzoře. Ni slova víc jsem nebyl schopen říci – na břehu stál jsem s roznícenou lící, jak novic v chrámě: perly v skráň mou dštily divoké vlny mořem tancující jak bajadery, rusálky a víly, z pěn kolem hlavy každá závoj bílý. Stihaje sluchem neslýchané ryky stál jsem jak zdrcen první okamžiky: zde přehlušeno zmlkne každé hoře, zde tichnou lidské zoufalosti vzlyky, zde člověk udiven zrak do vln noře pokleká, šíji sklání ve pokoře. *** Jak v parním kotlu vrou v moři vlny, pění a kypí, stříkají k nebi v nezkrotné síle, třískají do skal, 21 jakoby vězeň lámal svá pouta, rozbíjel mříže zpívaje slavnou vítěznou píseň volnosti svaté. *** Kypící moře, miluji tebe jak vznětlou mysl, jak vroucí vášeň, šlehá-li k skráni plamenem žhavým a neklid budí v bezsenných nocích v prahnoucím ňadru. Miluji tebe, vtělenou sílu, já bezejmenný pozemský prášek náhody vánkem zavátý k tobě, k dmoucímu obru: malý se vždycky velkému diví. – *** Obcházím moře – přemýšlím pořád, jak toho obra rozhněvaného řvoucího na mne jako lvi v poušti, spjat do okovů prostinké písně a nepřekročit zákonů krásy. 22 Vždy jako úhoř vysmekne se mi z pout nastražených. zmítajíc sebou divoce v skalách stříká mi ve tvář vlnami hněvu, otvírá na mne zpěněnou tlamu: bezednou propast. „Což, nezmohu tě, obludo mořská?? Myslíš, že musí na obra zase přijíti obr? David byl malý, odvahu maje a vůli pevnou obrovského přec zmoh’ Goliáše. Moře se chechtá odvaze mojí až jeho smíchem třesou se skály: „Pozemský červe, na mne si troufáš? Nevzpomínáš si na mládenečka, jak skořápkou chtěl přelíti moře? Není tvá píseň, nádobkou menší? A jsi ty genij, že si tak troufáš? – Navrať se domů, nic nepořídíš: byli tu brachu, jinačí kosi 23 a utržili si výsměch leda.leda.“ *** Píseň. Jen protivenstvím a překážkami mohutní vůle, duch sílí, roste – ochablé paže mění se v ocel, v kovové struny sesláblé nervy. A nezahyne na světě národ, na jehož bedra dopadlo útrap jak krupobití: na chvíli jenom rozvahu ztratí, zakvílí babsky. Vybuchne znova tlumená síla, tajená léta a zdržovaná pod bičem zvůle: lev probouzený rozsápe v hněvu tyrana v kusy. – *** Viď, moře, připadám ti směšný – i sobě směšným připadám, když stavě u tebe krok spěšný – tak po prostu ti vykládám, jakobych tobě v rodu, stavu, byl roven, já syn prostých davů. 24 Ty vidíváš, vím, u svých nohou poety větší klečeti, ty zahřímáš-li pod oblohou, i král se učí mlčeti: a já tak bez okolků, prostě za tvého přihlásil se hostě. Když vln svých vyšleš chorovody v bouřlivém rytmu ku skále, z úst pěvců slýcháváš jen ódy a hymny ku své pochvale, z lyr všech zní vzletné dithyramby: já v prostý zpěv tkám trochej s jamby. Ach, odpusť, moře nedozírné, mou prostou mysl přehlédni, vždyť cítím, u tvé hloubi vírné, že z posledních jsem poslední, že nikdy zpěvem neověnčí, tvou skráň, ó moře, pěvec menší! 25