Malíř.

Malíř.
Na břehu moře jakýsi malíř, před sebou plátno napnuté v rámu, paletu v ruce s barvami, štětcem, maluje moře. Myslím si: Maluj! Co štětcem chytneš na bílé plátno, budou jen asi šedivé barvy, a sotva vlny, a nikdy moře. Ne, nelze zmoci, takové látky vznešeně prosté, kde jednotvárnost nesmírné plochy vln oživuje rytmický pochod! Malíř však dále nanáší barvy, maluje vlny, bílých pěn stříbro, až bylo moře, hloub i šíř mělo, že jsem se divil. 66 Ba zdálo se mi, jak by se dmulo, šplíchalo o břeh – „Ó, mistře“,mistře,“ zvolám. „Stvořil jsi zázrak: obraz tvůj žije, dýchá a cítí. Já také přišel malovat moře – žel, tvých že nemám kouzelných barev, mám jenom slova: pouze hrst drobných pískových zrnek. Kterak z nich stvořit umění palác s bílými sloupy, se zlatou bání? Jak do veršů spjat obrovské valy vln, mořských dálek? Mistře můj, poraď!“ – „Víš dobře, pěvče, umění tvého říše že jinde – Jedno však radím: pozoruj moře ve dne i v noci. Uzavři v nitro s krásami všemi: v útvarech veršů skane ti z péra – vnímavé duši zazní z nich echo valného moře“.moře.“ Sklopil jsem hlavu, stín pochybnosti 67 chovaje v duši – pak ptám se tiše: „Odkud jsi, mistře?“ „Němec jsem z Pruska“.Pruska.“ „Já z Moravy Čech“.Čech.“ „Synové rodin, jež věky dělí plemenné záští“záští,“ dí malíř temně. „Ve službách krásy, v umění bratří“,bratří,“ pronáším vřele. Objali jsme se a ruku v ruce spřádali hovor o nezbádaných záhadách tvůrčích, oba dva zpiti velebou moře. 68