V rybářské krčmě.

V rybářské krčmě.
Do rybářské krčmy na břehu pozval jsem se maně k noclehu. Hluku byla plna světnice, na hromadě sítě, udice. Rybáři tu předli rozhovor, pod obočím hustým žhavý zor. Drsně pohlédli mi v ústretí: smích jsem zaslech, rázné zakletí. Na dřevěnou lavici jsem kles, krčmář sklenku vína hned mi snes. „Popatřte“,Popatřte,“ děl, divně šklebě líc, „přilítlo k nám bludných ptáčků víc.“ Jizbou šerou jak se rozhlídám, spatřím sedět trojici tu dam. Trojici, už silně v odkvetu, Angličanek: jistě z výletu. Ukloním se trochu v rozpaku – „Vždyť se známe“,známe,“ čtu jim ve zraku. Přeměřím je znova úkosem: Jsou to ony: ďas je přived’ sem! Postojna už pásmo našich cest svedla, moře pak a hlučný Terst. Jak tři flétny pořád vzdychaly, jak prý cestou vším se zklamaly: Moře zdálo se jim bez citu, slunce lilo oheň s blankytu. 41 I dnes vedly řeči bručivé, plašíce sny moje zářivé: Vyšly k mořským břehům dýchat chlad, zbloudily sem, měly žízeň, hlad. Dali jim zde ryby sušené a nechutné víno červené. Poslouchal jsem na půl ucha jen, touže myslí celou k moři ven. Lampa olejová čadila, v skalách mořská bouř se budila. V koutě ztichli snědí rybáři: naslouchali – úzkost ve tváři. Náhle pozvedli se, do noci vyšli, tonoucím snad pomoci. „Pojďme také!“ zvolám rozhodně. „Tma je!“ „Vezmeme si pochodně.“ Vycházíme v rukou smolnice, dámy do plaidu se tulíce. Jak stoupáme na skal výběžekvýběžek, div nás neohlušil moře jek. Vlny lkaly, řvaly, duněly – dcery Albionu zněměly. ,,Má cit, viďte?“ k dámám pronesu, v tom vykřikly v hrozném úděsu. Vlna obrovská k nim skočila, do nitky je všechny smočila. Dámy nahořkle se smějíce stály tu jak zmoklé slepice. A hned odcházely ve spěchu usušit se, ohřát pod střechu. Za nimi však mořské bouře jek zněl jak výsměch, drsný úšklebek. 42