Memento mori.

Memento mori.
V zálivu siném loď zakotvila. S paluby vidím Benátky luzné z vod nořiti se v růžových parách, jak mořskou pannu bělostných ňader, s perlami všude po šíji, rukou, po dlouhých vlasech. S úžasem patřím na krásný obraz – gondoly černé slétají k lodi jak hejno velkých hladových ptáků na čerstvou kořist – mžikem nás nesou na hbitých křídlech rusalce bílé v rozpjatou náruč. Však sotva z blízka popatřím v její půvabné oko: jakýsi smutek hluboký, těžký dýchnul mi v líce, 47 jak bych se octnul v nějaké hrobce nádherné, velké, kde páchne plíseň, trouchnějí kosti. Čarovné chrámy z mramoru, zlata, paláce bílé sloupoví plné výstupků, arkád, – stojí tu kolem jak skvostné rakve, v nichž odpočívá, tlí, rozpadá se minulé štěstí, bývalá sláva. Zní na náměstí svatého Marka vířivá hudba, řinčivá, plesná, zní jako výsměch v dumy mé vážné: tak Indiáni na hrobě mrtvé královny křepčí, výskají, pějí. Jak na divadle vidím tu všechnu strojenou krásu velkého světa: livreje pestré, erby a řády, hedbáví, zlato, démanty, perly, vše, čím se budí obdiv a závist širokých davů. 48