Dvě sireny.

Josef Kalus

Dvě sireny.
Na strmých skalách pustého břehu sirena svůdná – vidina bílá nadzemské krásy – sedí a pěje, bludnému plavci z daleka kyne vábíc jej do skal v náručí svoje, v záhubu jistou. – A běda plavci, který ji zhlídne, popřeje sluchu svůdnému hlasu – víc neodolá, darmo se brání: zlomené veslo vlna mu vyrve, nadzdvihne loďku, uvrhne do skal, rozdrtí v kusy – bludného plavce s krvavou hlavou položí k nohoum ukrutné víle. Na zlatém stolci v nádherné síni v paláci bílém hle, kariera – 33 sirena svůdná v hedvábí, krajkách, na bujných ňadrech z démantů řetěz, kříže a řády, sedí a pěje, a běda, komu na šíji vloží růžovou patu: více už nedbá varovných hlasů svědomí, srdce – šlechetnost, lidskost, pevná dvě vesla na vzdutých vlnách lidského žití, odhodí stranou; poctivost, přímost nohama zdupá, oddaný cele nejistým větrům vladařské přízně. – 34