Na terstském náměstí.
Na osvětleném
náměstí terstském
sta bílých stolků,
ploch mramorových
vábivě svítí –
kol nich se tísní
cizinců davy
v malebné směsi
jak ve prostorách
nějaké velké
koncertní síně.
Čarovný večer. –
Na blízku klidně
oddýchá moře –
na stolcích vína
ohnivá, drahá
házejí perly;
na skvostných mísách
ovoce jižní
v úpravě sličné
zvyšuje dojem. –
A hudba hraje:
na lesním rohu
kdes hudec troubí
v protějším okně
bílého domu,
pak v souhře krásné
ostatní vpadnou,
jak by sem z lesův
skřítkové snesli
nejsladší tóny. –
17
Je mi tak blaze:
v náladě slastné
z drobounké číšky
popíjím víno
podivné chuti,
jen milý někdo
schází mi ještě
ku rozhovoru,
by vrchovaté
bylo mé blaho.
Opodál k stolu
zasedli Němci
s paními dvěma
v hedbáví černém,
spanilé obě:
jedna jak poupě
rozvité právě,
druhá jak plná
stolistá růže –
obě však trochu
affektované
v držení těla. –
Vtipkovat slyším
žíznivé pány
o pivě cosi,
jež před ně staví
s úklonou číšník.
Odvracím hlavu,
naslouchám hlasům,
jež kolem proudí,
v touze zvuk najít
rodného slova,
však lovím uchem
cizí jen zvuky –
zrak darmo klouže
po cizích tvářích:
známého nikde.
V tom slyším odtud,
Němci kde sedí,
hlasnější hovor,
18
trochu jak hádku;
panička mladá
v hedbáví černém
dělajíc smírce
spíná své ručky,
lilie bílé,
žadoníc česky:
„Mužíčku, ustaň,
strýček má pravdu.“
Div nevyskočím,
překvapen mile
čarovným zvukem
českého slova
krajanku vítat.
Domnělí Němci
jak by se lekli
českého slova
(znělo tak krásně
z růžových ústek
v tom cizím světě,
jak skanuly by
z poupěte perly)
v nemilé hádce
utichli rázem –
po česku potom
mluvili sice
(hned postřehl jsem
valašský přízvuk
jak od Vsetína)
však přitlumeně,
jak by se báli
zjevit svůj původ,
pak hlasitě zas
jen po německu
jak Berliňáci.
Hned chuť mi zašla
přistoupit blíže,
rodáky poznat,
vítat se s nimi,
i myslil jsem si:
Hle, zakuklenci,
19
v cizině chodí
s německou maskou,
ukrývajíce
nevinné Češství
jak hnusnou hlízu.
Zbabělé duše! –
Doma (dost možná)
vlastenčí všickni,
v cizině ale
neškodí zahrát
na Němce trochu. –
Nuž, hrejme Němce,
byť tupý nosík
z daleka hlásal
český náš původ,
byť klopýtli jsme
při každém rčení:
Němci jsme, Němci!
Je jiný národ
na širém světě,
jenž by tak jednal,
styděl se za svůj
mateřský jazyk? –
Již nedivím se,
ciziny v očích
potulný cikán
s Čechem že jedno.
Ó nízká, kletá,
otrocká mysli,
zasloužíš věru,
zvedne-li na tě
pěstě a kyje
Mommsenů cháska! –
Je po náladě. –
Tesknotu v duši
odcházím k moři:
ropotem vážným
z dálky se hlásí
zvěstujíc bouři.
20