V chrámě sv. Marka.

Josef Kalus

V chrámě sv. Marka.
Klekl jsem v chrámě svatého Marka, vroucně se modlil za rodné bratry, by vzchopili se k mužnému činu a z ponížení vyrvali domov. Mžikavé světlo nesměle plálo ve věčné lampě, jak slabá víra v tesklivé duši, – stále jsem čekal, v příští že chvíli prskne a shasne: leč světlo věčné mžikalo dále v chrámové lodi. S obrazů kolem ve zlatých rámcích umění ryzí, vznešené, velké hledělo na mne v nesmrtelné své úchvatné kráse, ve svěžích barvách, 54 jak plálo dřív už před stoletími, po věky roníc do duší zbožných nadšení svaté, nebeskou radost s tajemnou tuchou lepšího světa, kde vládne krása, láska a dobro. Dlouho jsem klečel, nořil svou duši ve zjevech krásy, jež se sloupoví, se stěn a stropu půvabný odlesk na skráň mou lily jak rajskou sprchu, jak jiskry božství, jak posvěcení. Mžikavé světlo ve věčné lampě jasněji vzplálo, a v duši mojí naděje s vírou se zakotvila, že jednou musí po celém světě zvítězit pravda, krása a dobro. 55