Východ slunce.

Josef Kalus

Východ slunce.
Hle, první paprsk, raketa zlatá, z pozadí moře jásavě letí k šerému nebi – za prvním v patách druhý a třetí jak zlaté šípy mrštěné z luku – pak sta jich srší, jak z rozpálené ohromné výhně kotouče jisker ohnivých, žhavých; po vzdutých vlnách stříbrné míče, růžové, zlaté klouzají, skáčí, až moře všemi barvami hraje. Obloha rudne, nítí se, hoří požárem světla, záplavou růží: to na paletě nebeský mistr, rozličné míchá ohnivé barvy. Až našel pravou; dotkl se štětcem 39 pozadí půdy, vykouzlil slunce velebné, mladé – z mořského klína právě se noří. Hle, jak mu ještě po lázni kanou s kadeří zlatých ohnivé kapky, jak moře líbá miláčka svého – důvěrně z blízka jak hledí sobě do věrných očí. Výš slunce vstoupá. Velebný chorál zpívají vlny na uvítanou, se skal se vznesli s pokřikem dravci, a tleskajíce černými křídly, vysoko krouží ve vzduchu ranním.ranním, průhledném, čistém. A z přístaviště vyjíždí loďka s bělounkou plachtou, oblita celá růžovým zlatem jitřního svitu, po vlnách letí v ústrety slunci jak posel lásky hrdlička bílá: jistě mu nese jásavý pozdrav blažené země. 40