V rybářské krčmě.
Do rybářské krčmy na břehu
pozval jsem se maně k noclehu.
Hluku byla plna světnice,
na hromadě sítě, udice.
Rybáři tu předli rozhovor,
pod obočím hustým žhavý zor.
Drsně pohlédli mi v ústretí:
smích jsem zaslech, rázné zakletí.
Na dřevěnou lavici jsem kles,
krčmář sklenku vína hned mi snes.
„Popatřte“,Popatřte,“ děl, divně šklebě líc,
„přilítlo k nám bludných ptáčků víc.“
Jizbou šerou jak se rozhlídám,
spatřím sedět trojici tu dam.
Trojici, už silně v odkvetu,
Angličanek: jistě z výletu.
Ukloním se trochu v rozpaku –
„Vždyť se známe“,známe,“ čtu jim ve zraku.
Přeměřím je znova úkosem:
Jsou to ony: ďas je přived’ sem!
Postojna už pásmo našich cest
svedla, moře pak a hlučný Terst.
Jak tři flétny pořád vzdychaly,
jak prý cestou vším se zklamaly:
Moře zdálo se jim bez citu,
slunce lilo oheň s blankytu.
41
I dnes vedly řeči bručivé,
plašíce sny moje zářivé:
Vyšly k mořským břehům dýchat chlad,
zbloudily sem, měly žízeň, hlad.
Dali jim zde ryby sušené
a nechutné víno červené.
Poslouchal jsem na půl ucha jen,
touže myslí celou k moři ven.
Lampa olejová čadila,
v skalách mořská bouř se budila.
V koutě ztichli snědí rybáři:
naslouchali – úzkost ve tváři.
Náhle pozvedli se, do noci
vyšli, tonoucím snad pomoci.
„Pojďme také!“ zvolám rozhodně.
„Tma je!“ „Vezmeme si pochodně.“
Vycházíme v rukou smolnice,
dámy do plaidu se tulíce.
Jak stoupáme na skal výběžekvýběžek,
div nás neohlušil moře jek.
Vlny lkaly, řvaly, duněly –
dcery Albionu zněměly.
,,Má cit, viďte?“ k dámám pronesu,
v tom vykřikly v hrozném úděsu.
Vlna obrovská k nim skočila,
do nitky je všechny smočila.
Dámy nahořkle se smějíce
stály tu jak zmoklé slepice.
A hned odcházely ve spěchu
usušit se, ohřát pod střechu.
Za nimi však mořské bouře jek
zněl jak výsměch, drsný úšklebek.
42