Na břehu moře
jakýsi malíř,
před sebou plátno
napnuté v rámu,
paletu v ruce
s barvami, štětcem,
maluje moře.
Myslím si: Maluj!
Co štětcem chytneš
na bílé plátno,
budou jen asi
šedivé barvy,
a sotva vlny,
a nikdy moře.
Ne, nelze zmoci,
takové látky
vznešeně prosté,
kde jednotvárnost
nesmírné plochy
vln oživuje
rytmický pochod!
Malíř však dále
nanáší barvy,
maluje vlny,
bílých pěn stříbro,
až bylo moře,
hloub i šíř mělo,
že jsem se divil.
Ba zdálo se mi,
jak by se dmulo,
šplíchalo o břeh –
„Ó, mistře,“ zvolám.
„Stvořil jsi zázrak:
obraz tvůj žije,
dýchá a cítí.
Já také přišel
malovat moře –
žel, tvých že nemám
kouzelných barev,
mám jenom slova:
pouze hrst drobných
pískových zrnek.
Kterak z nich stvořit
umění palác
s bílými sloupy,
se zlatou bání?
Jak do veršů spjat
obrovské valy
vln, mořských dálek?
Mistře můj, poraď!“ –
„Víš dobře, pěvče,
umění tvého
říše že jinde –
Jedno však radím:
pozoruj moře
ve dne i v noci.
Uzavři v nitro
s krásami všemi:
v útvarech veršů
skane ti z péra –
vnímavé duši
zazní z nich echo
valného moře.“
Sklopil jsem hlavu,
stín pochybnosti
chovaje v duši –
pak ptám se tiše:
„Odkud jsi, mistře?“
„Němec jsem z Pruska.“
„Já z Moravy Čech.“
„Synové rodin,
jež věky dělí
plemenné záští,“
dí malíř temně.
„Ve službách krásy,
v umění bratří,“
pronáším vřele.
Objali jsme se
a ruku v ruce
spřádali hovor
o nezbádaných
záhadách tvůrčích,
oba dva zpiti
velebou moře.