A tma až padne v bílá lada,
zvuk půjdu slouchat piana –
má krásná v podvečer tak ráda
vždy hrá a zpívá Schumanna!
Co bude osudem as těchto řádků?
Zda uvidí Vás, zda se zamyslíte
nad roky dalekými, jarem žití,
zda vynoří se z paměti Vám hlava
studenta hocha, jenž své prvé verše
psal k slávě Vašich plavých dlouhých copů
a modrých jako nebe v září očí?
A proč Vám psát chci? Přišla ke mně ondy
studentka drobná s rancem knížek mojich,
bych podepsal je. To je dnes už modou
a patří přímo k básnickému métier.
Tož podpisuji. Při tom vyptávám se.
Je terciánkou, říkají jí Vaska
a takto křtěna byla Věnceslava
a vyřídit má pozdrav od babičky,
jež znala mě co hocha v onom městě,
kde rostl jsem a psal své první verše.
Já podotkl, že je to starou pravdou,
když Čechoslováci dva setkají se,
hned styčné body najdou: známost dávnou
či příbuzenství, neb cos takového,
že nejsou cizími si. Jak my dva zde.
A jak že babička se jmenovala
svým dívčím jmenem? Radostně je řekla.
Jak nepamatovat se na Aničku!
Anička, čertík, plný žertů, šprýmů,
smích věčný v tmavých, rozpustilých očích
a přítelkyně Vaše, drahá paní!
Jdu pozorně dál v otázkách svých nyní
a pátrám, zda ta žabka, terciánka,
ví od babičky ještě něco více...
Jak nevěděla by... ta povídalka
jí řekla vše, ba, vyhledala opis
mých veršů psaných Vám a četla jí je
a líčila jí rozruch, jaký povstal,
když verše moje vyšly potom v knize.
A babička prý ondy setkala se
kdes s Vámi, vzpomněly jste dávných časů
i o mně mluvily prý. Podepsal jsem
ty knížky její, do některých vepsal
jsem pozdravy a slovíček pár něžných,
– což lovci autografů rádi mají –
a Vaska záříc nesla kořist domů.
Já potom vzpomínal a teď Vám píši.
Co psát chci – nevím. Začátek je tady,
teď chtěl bych zachytit to rozněžnění,
jak člověk má je, když zas slyší hudbu,
jež jala ho před padesáti roky
a potom zavržena, zapomněna,
odkudsi vpadne do duše a zní v ní
a vyvolává květnovou zář slunce,
lučinu jarní, plnou pestrých kvítků,
zpěv drozdů, celý života taj, jenž jde
kams v neznámo, jak silnice ta bílá...
Padesát roků... Co se všecko sběhlo
za tuto dobu! Co tu vynálezů,
co objevů, jež důkazem být mají
pro stále stoupající pokrok lidstva!
A zatím řada válek – poslední z nich
pak přímo o bestii lidské svědčí –
jež všechny objevy a vynálezy
obrátí k účinějším pobíjením
člověka člověkem! A padly trůny,
s hlav koruny, a nové řády vstaly,
v nichž chytráci zas znovu balamutí
ty prostodušné, jak to chodívalo
za časů dřívějších – jen v jiných formách.
Padesát roků... jak jste Vy šla jimi?
Jedenkrát – snad už čtvrtstoletí tomu –
já potkal Vás, dvě štíhlé krasavice,
šly s Vámi, a Vy jste mě zastavila, –
podala ruku: To jsou moje dcery.
Dvé párů modrých očí jak kdys Vaše,
se s trochou zvědavostí ke mně vzneslo.
Já pohledl v ně, letmo ovšem, mžikem.
Ba, jako Vaše. Ale Vaše z kdysi.
Ve Vašich dneska zanechal už stopy
ten život, neznámý mně. Každý život
nechává v očích sledy své, a zřídka
jsou stopy radosti to. Stesk tam ležel,
mdlo únavy, snad stopy vyschlých slzí.
Věc těžká každý život. – Šly jste dále.
Já od té chvíle nespatřil Vás víckrát.
Vy o mém životě as víte více.
Snad všecko. Ovšem, čtete-li, co tisknu.
Já do knih vložil celičký svůj život
a co tam není, nepověděl bych Vám.
Je pravdou uznanou, že každý člověk
a také básník, komůrku má v duši,
kam nedá vkročit pranikomu v světě.
I Vy ji máte, a já mám ji také.
A ještě jednou: proč Vám jenom píši?
Hle, letní rozmar. Přišla jedna žabka
si pro podpisy. Pár slov sem tam padlo,
vzpomínky vstaly – teď jsou na papíře.
Však poslat Vám to? Vždyť kam – ani nevím.
A kdybych věděl, neposlal bych také.
Hle, list by přišel, písmo na obálce
Vám neznámo, snad řekla byste vnučce,
by podala Vám brejle, bozi, brejle,
ty oči modré kdys jak nebe v září
by musily mít brejle! A ta vnučka,
zvědavá, jak jsou všecky vnučky v světě,
by chtěla vědět, kdo a co Vám píše...
A Vy byste jí řekla – a ten spratek
by smál se Vám a mně a dávným časům.
A zatím časy ty jsou v nenávratnu,
Vy nejste víc ta, která v nich kdys žila,
já ovšem též ne – ať ty verše letí
jak žlutý lístek břízy kamsi v dálku.
Jej vítr neurval, dešť nebičoval,
sežloutl, uzrál, přišel úsměv slunce,
vzpomínka tichá dávné melodie,
a odlouply jej od rodičky snítky.