„Mám tebe slzou nebo zpěvem vítat?“
Tak z duše mojí zazněl známý citát,
když poprv zřel jsem neobsáhlé moře
jak v křeči dravé před sebou se zmítat,
hučící vlny, každou rovnou hoře,
valit se širém dálném po obzoře.
Ni slova víc jsem nebyl schopen říci –
na břehu stál jsem s roznícenou lící,
jak novic v chrámě: perly v skráň mou dštily
divoké vlny mořem tancující
jak bajadery, rusálky a víly,
z pěn kolem hlavy každá závoj bílý.
Stihaje sluchem neslýchané ryky
stál jsem jak zdrcen první okamžiky:
zde přehlušeno zmlkne každé hoře,
zde tichnou lidské zoufalosti vzlyky,
zde člověk udiven zrak do vln noře
pokleká, šíji sklání ve pokoře.
Jak v parním kotlu
vrou v moři vlny,
pění a kypí,
stříkají k nebi
v nezkrotné síle,
třískají do skal,
jakoby vězeň
lámal svá pouta,
rozbíjel mříže
zpívaje slavnou
vítěznou píseň
volnosti svaté.
Kypící moře,
miluji tebe
jak vznětlou mysl,
jak vroucí vášeň,
šlehá-li k skráni
plamenem žhavým
a neklid budí
v bezsenných nocích
v prahnoucím ňadru.
Miluji tebe,
vtělenou sílu,
já bezejmenný
pozemský prášek
náhody vánkem
zavátý k tobě,
k dmoucímu obru:
malý se vždycky
velkému diví. –
Obcházím moře –
přemýšlím pořád,
jak toho obra
rozhněvaného
řvoucího na mne
jako lvi v poušti,
spjat do okovů
prostinké písně
a nepřekročit
zákonů krásy.
Vždy jako úhoř
vysmekne se mi
z pout nastražených.
zmítajíc sebou
divoce v skalách
stříká mi ve tvář
vlnami hněvu,
otvírá na mne
zpěněnou tlamu:
bezednou propast.
„Což, nezmohu tě,
obludo mořská??
Myslíš, že musí
na obra zase
přijíti obr?
David byl malý,
odvahu maje
a vůli pevnou
obrovského přec
zmoh’ Goliáše.
Moře se chechtá
odvaze mojí
až jeho smíchem
třesou se skály:
„Pozemský červe,
na mne si troufáš?
Nevzpomínáš si
na mládenečka,
jak skořápkou chtěl
přelíti moře?
Není tvá píseň,
nádobkou menší?
A jsi ty genij,
že si tak troufáš? –
Navrať se domů,
nic nepořídíš:
byli tu brachu,
jinačí kosi
a utržili
si výsměch leda.“
Jen protivenstvím
a překážkami
mohutní vůle,
duch sílí, roste –
ochablé paže
mění se v ocel,
v kovové struny
sesláblé nervy.
A nezahyne
na světě národ,
na jehož bedra
dopadlo útrap
jak krupobití:
na chvíli jenom
rozvahu ztratí,
zakvílí babsky.
Vybuchne znova
tlumená síla,
tajená léta
a zdržovaná
pod bičem zvůle:
lev probouzený
rozsápe v hněvu
tyrana v kusy. –
Viď, moře, připadám ti směšný –
i sobě směšným připadám,
když stavě u tebe krok spěšný –
tak po prostu ti vykládám,
jakobych tobě v rodu, stavu,
byl roven, já syn prostých davů.
Ty vidíváš, vím, u svých nohou
poety větší klečeti,
ty zahřímáš-li pod oblohou,
i král se učí mlčeti:
a já tak bez okolků, prostě
za tvého přihlásil se hostě.
Když vln svých vyšleš chorovody
v bouřlivém rytmu ku skále,
z úst pěvců slýcháváš jen ódy
a hymny ku své pochvale,
z lyr všech zní vzletné dithyramby:
já v prostý zpěv tkám trochej s jamby.
Ach, odpusť, moře nedozírné,
mou prostou mysl přehlédni,
vždyť cítím, u tvé hloubi vírné,
že z posledních jsem poslední,
že nikdy zpěvem neověnčí,
tvou skráň, ó moře, pěvec menší!