Pustého moře na pobřeží,
kde divokých vln bouřil šum,
si used’ plný těžkých dum
kmet Iolas, v dálku zřel,
jak vlny dmou se, na příč běží,
jak duní a se věží,
jak břeh se zvolna tměl.
I zalkal z hloubi duše svojí,
vzpjav k nebi chvějící se páž:
„Ó bozi, jste-li lidstva stráž,
proč opuštěn jsem teď?
Co mohu stařec v hrozném boji
v běd různých roji?
Jsem jako v moři smeť.
Vše smysly jako zrádné krysy,
kdy loď má v bouři utonout,
mne opouštějí, každý oud
chví chabostí se mdlý,
ten nejsem, jenž jsem býval kdysi,
mé tváře rysy
jsou papyrus, jenž tlí.
Ó cítím, krutý trest je stáří,
to svrchovaná běda běd,
přeludem zašlých mladých let,
s výčitkou vzpomínek.
Ó kde jsi, mládí, jas tvůj září
jak výsměch samotáři
v čas, kde víc nejsem rek!
Chtěl hlavu svou bych roztříštiti
o skálu skrz pěn kouř a dým,
však běda! na krok nevidím,
chtěl v hruď bych vrazit meč,
však selže dlaň v tom, co se řítí,
mně břemenem tak žití
a zrády pouze léč!“...
Tak úpěl, náhle k němu s výše
se sklonil velký světlý stín;
sjel s nebe, vystoup’ ze hlubin?
Jak přelud blíž se nes’,
kmet hlavu vzpjal, rtem pohnul tiše:
„Tvůj pohled úkoj dýše,
znám tě, ty’s Herakles!
Smrt nedáš mi – ó díky vroucí!
hleď, skláním v pokoře svůj týl...“
„Ne – život jsi ty zasloužil,
jej nesu ti,“ stín děl.
„Či myslíš, v nebes záři skvoucí
tvé služby lásky žhoucí
že snad jsem zapomněl?
Zda pamatuješ, druhu milý,
náš s hydrou zápas společný?
Či myslíš, že jsem nevděčný?
Můj tebou celý zdar,
já srážel, vím, pln božské síly
kdys hlavy hydře – však v též chvíli
ty házel jsi je v žár.
Nebýti tebe, starý brachu,
byl z každé hlavy nový zmok;
já ťal a hlava s šíje v skok...
Než mohla vzrůsti v ráz,
tvou paží hozena v lvím vzmachu
se splaskla v ohně nachu
jak list, jejž sžehl mráz.
Stít hlavu hydře – všecko není,
však zničiti ji pro vždycky,
to velký čin a nadlidský,
ty’s čin můj dovršil,
ten nepropadne zapomnění!
V dík ať se opět pění
krev jará v spleť tvých žil!
Vstaň zase v nový život smavý,
v sil nových plesej přerodu,
měj mládí, radost, svobodu,
ciť příboj žití zas!“ –
Děl tiše, dotk’ se jeho hlavy,
dal údům, smyslům zdraví,
sluch uším, očím jas.
Pustého moře na předhoří,
kde divokých vln bouřil šum,
vstal náhle Iolas z těžkých dum
zdráv, bujný, čilý vstal,
vstříc plesný pozdrav jásal zoři;
břeh ohněm hoří
kde Herakla stín stál...