Co země jest? – Mohutná lebka stará,
myšlének obřích nesmrtelná síla
v ní klíčí, tyčí se a vře a hárá,
by jara divy věčně ven se lila.
Ať v dálku holá písku vlny stáčí,
ať leskem tropických se věnčí pásů,
tvář boha vždy se usmívá neb mračí
ve vráskách hor i ve vlnění klasů.
To její dech, jenž z pralesů se zvedá,
jím bahno čpí a hyacint jím voní;
bok její často lysá skála šedá,
jak moře věků tlouklo divě do ní.
Jí člověk vztyčil oltář nejprvnější.
Ó hmoto živá! Nehynoucí látko!
Jak zajásal, když z tmavých dral se skrejší,
tě políbil a zvolal: Zdrávas, matko!
Ó Kybelo! ó Demetro! ó země!
Žel, člověk na tě zapomíná příliš,
Ty svatá v mraky zvedáš siré témě,
leč v lůně svém za prací svou dál pílíš!
A vléváš život v cedry, sosny, třtiny
a necháš pluhem zbrázdit svoji líci,
zříš s úsměvem svých lesů na mýtiny
a s vzdechem jen se díváš ku měsíci!
Co z tebe bude za tisíce věků,
až v dávno zhaslých světů pusté směsi
ty vzpomeneš po divých bouří jeku
na smích svých lučin, na pralesů plesy?
Až vymře člověk, jenž tě cenil málo,
a ty jen budeš prázdnou škvárou, holou,
jíž slunce neznámé, jež v bezdnu vzplálo,
jak posměch šlehne v líc svou aureolou?
Tam budeš viset ve kostnici času
jak suché zrno na růženci mnicha!
Ó kterak teprv teď tvou cítím krásu!
Jak cítím život, kterým prs tvůj dýchá!
Zda anděl kýs, či člověk doby příští
nás lepší, větší u tebe se staví,
a pozná, co teď z hrudi tvé se prýští,
vře v našich žilách, proudí z tvojí hlavy?
Zda pozná, Homer na tobě že zpíval,
v smích Rabelais a Dante klesal v snění?
Žes byla lodí, jež, když hřímal příval,
vždy nesla věrně duchů zápolení?
Co stát se má, se stane. Vím však, matko,
že člověk vždy se vrátit musí k tobě,
jeť pravda věčná a blud trvá krátko.
Tvé lůno nesouc jej se chvělo v mdlobě,
on synem tvým a svazky ty jsou svaté.
Pryč s modlami a věřte pouze lásce!
Tou lůno tvé je věčně vrchovaté,
ta utkví úsměvem i v hor tvých vrásce.
Ta život požehná všem, kteří pijí
ze zdrojů tvých a lámou chléb, tvé tělo,
tou splyne vesmír v jednu harmonii,
co plálo, zrálo, létlo, kvetlo, vřelo.
V ní zmizí výkřik lidských utrpení,
vše bude radost a vše život jeden,
skráň zvedne Columb věků příštích v snění
a křikne: „U cíle jsme! Eden! Eden!“