V poli u Polášků
zrají bujné lusky
plny sladkých hrášků –
Sotva večernice
spustí zlaté kštice
přes chodníček úzký –
kdosi chodí na ně.
Není to však laně:
z jedlového chvojí
vykročit se bojí –
Nechodí to jelen –:
byl by dávno střelen –
Je to milých párka:
Poláškova Barka,
od souseda Jašek –
těm zachutnal hrášek.
Barko, Barko, lusk mi dej,
z lusku aspoň hrášek,
u kupce je výprodej,
půjdu pro damašek,
koupím ti ho kus –
hubičku-li přidáš,
za mne-li se vydáš –
koupím plný vůz.
Jašku, milý Jašku,
s prázdnem jdi,
bez sladkých se hrášků
obejdi;
chceš-li zobkat, dám ti pšenky,
vyprosím jí od maměnky,
nasypu ti do slaměnky –
bez hubiček Jašku,
jen se obejdi!
Dobře se s měsíčkem
do páru hodíme,
ubledlí oba dva
celý den bloudíme.
Večer však oba dva
plni jsme radosti,
já tady na zemi,
on v nebes výsosti.
On, že jej roje hvězd
se všech stran obtočí,
já: že smím tobě zřít,
Baruško, do očí.
Jenom si nemysli, synečku,
že jsi sám –
vidíš tu zelenou horečku,
plna je červených kvítečků;
jenom si pomysli, synečku,
tolik mám,
co v hoře pupenců –
na výběr mládenců.
Rozvila se louka mladá,
v zeleň bujnou, vonný květ,
pod ostrou však kosou svadá
a s ní krásy celý svět.
Aj, tou kosou, ostrou kosou,
děvče, tvá je nevěra,
a tou loukou s květy, rosou
zklamaná má důvěra.
Znám jednoho synka:
voní z dálky nad fialky,
voní mi jak mateřinka.
Švarný je jak břízka,
dlaň má tvrdou, mysl hrdou –
stýská se mi po něm, stýská.
Stříbrný pramének blýská
na nivě zelené –
oh, což se srdéčku stýská,
kdykoliv vzpomene,
v tvých že oček hloubky tmavé
nesmím patřit v touze žhavé,
jak zírá kalina nízká
v jasný proud pramene.
V smíchu se pramének lije
do trávy zelené –
srdce mé žalostně bije,
kdykoliv vzpomene,
z úst že růžového kvítí
nesmím rosu lásky píti,
vláhu jak sokolík pije
z lesního pramene.
Vyrostl mi hrášek
na poli –
přiletají k němu
sokoli,
jeden černých zraků
zobkal za soumraku,
bránila jsem, zakřikla jsem
nevolí.
Vyrostl mi hrášek
do pasu –
mívám z něho kvítek
ve vlasu,
darmo pyšný klouček
prosí za klobouček
z drobných kvítků malou kytku
v okrasu.
Vyrostly mi v hrášku
luštiny,
sbíhají se chlapci
z dědiny,
darmo! žádný z hochů
nedostane trochu
ba ni hrášku – ty jen, Jašku,
jediný!
Dokud bude vonět, kvésti
rozmarina,
nemá k oltáři mne vésti
žádná jiná.
Dokud slunce na blankytu
svítit bude,
budeš vladařem mých citů
vždy a všude.
Zatoč se, má milá, do kola,
zatoč se, má milá, do kolečka,
dokud tě máti nevolá
z kola ven do pole, do polečka.
Zatoč se, milá, ještě ráz,
zatoč se, má milá, po dvakráte –
koupím ti v krmaš vína máz,
o pouti marcipán za dva zlaté.
Zatoč se, milá, naposled,
zatoč se, má milá, na posledy,
peréčko uvij – samý květ:
v neděli přijdu k vám na ohledy.
Budu pěstit na zahrádce
nejen růži, konvalinku,
sedmikrásky, nezabudky,
ale také rozmarinku.
Rozmarinka pěkný kvítek
se zelenou ratolestí:
šťastný synek, šťastná dívka,
šťastně-li ji povypěstí.
Rozmarinku libovonnou
také sobě vypěstíme,
propletem jí vlásky moje,
klobouček tvůj ozdobíme.
Navijeme vonných kytek
starosvatu, starosvatce,
všechněm milým svatebníkům
i upřímné kamarádce.
Chystejte, matičko, peří do výbavy –
jedou koníčky sem, vlá jim pentle s hlavy.
Jedou koníčky k nám, vezou vzácné hosty –
nebude se zdát jim domeček náš prostý?
Jedou koníčky k nám, už se zastavily,
ach, matičko milá, slézá to můj milý.
Přišel, matičko, mne prosit za ženičku,
a vy přidáte mu ještě jalovičku.
Viďte, matičko má, že mne ráda vdáte,
výbavu už dávno uchystanou máte.
Provdáte mne ráda, nač byste mě měla?
Vezte, koníčky, mě s milým do kostela.
Mraku, nezacláněj
mojí lucerničky,
musím posvítiti
milým na chodníčky,
aby neklopýtli
přes kořeny stromů,
aby milý milou
šťastně doved domů.
Chodníčkem se vedou
přivinuti úže
jak v svatební kytce
k rozmarinu růže,
paž objímá paži
a na žhavá ústa
sladkých políbení
padá sprcha hustá.
Mraku, nezacláněj
lucerničky mojí,
bych posvítil milým
do vonného chvojí,
aby neklopýtli
přes kořeny stromů,
aby v poctivosti
vrátili se domů.