Nehasne to na nebesku
jasná červánková záře
a to ruměnec se ztrácí
s Maruščiny sličné tváře.
Liják nepadá z chmur temných,
bouře v horách neromoní –
to se chvějí ňadra její,
to tak oko slzy roní.
Krása její sprchá, vadne,
žití mráz jí v duši padá,
zrazeno je srdce její,
zrazena je láska mladá.
Kdo teď ubohé se ujme?
Nemá otce, nemá matky
a to tvrdé srdce lidské
neroztaje v soucit sladký.
Jede svatba kolem okna Maruščina. –
Na podlaze klečí ubohá a vzpíná
bělostné své ruce bědováním spjaté
ku obrazu zázračnému Matky svaté.
Věru, zázrak, srdce když dnes nepukne jí,
vždyťtě ženichem je Michal – milý její,
všechněch přísah, slibů lásky zapomíná
čist jsa před světem, jen ona kleta, vinna.
V světě zbyla jí jen duše Matějova,
ač proň nemívala pohledu ni slova,
byl tak ostýchavý, švarný jako kytka,
do tance ji brával nesměle a zřídka.
Michal Javorského byl jen plamen samý
a vždy veselý jak skřivan nad horami,
což div, že se Matěj ztrácel vedle něho
prostý smrk jak vedle dubu mohutného.
Srdce její bilo jenom pro Michala,
sličná její ústa naň se jenom smála,
pro chudobu zašlapal přec její duši, –
srdce Matějovo dále věrně buší.
Kdo je Matěj,
co a zač?
Chudý člověk
chudý tkáč,
na posteli chorou matku
žije v bídě, nedostatku.
Skromně statku
má jen – žel!
kozu, chatku,
oulek včel,
zahrádku a na ouvale
neúrodné pole malé.
Z lesa bere
roští, list –
skrovně musí
pít a jíst,
o matku má něžnou péči:
jdou jen dobré o něm řeči.
„Marušku vypusť
z mysli své zcela:
k hanbě své s jiným
se zapomněla.“
Matičko zlatá,
kdo více chybil,
ona, či ten, kdo
přísahal, slíbil?“
„Chybili oba,
víc nechci říci –
Maruška, chudák
je nešťastnicí.“
„Matičko, viďte,
vám je jí líto –
pokáním všechno
může být smyto.“
„Ach, synu, synu,
neznáš běh světa,
svět neodpustí:
vinna je, kleta.“
„Ne, on je vinen,
on má klet býti,
zmařil jí věnec
zkazil jí žití.
Ne, on je vinen,
matičko milá,
ona je čista,
tak jako byla.“
„Otevři okno,
volněj se dýchá –
Zdá se mi, slyším,
někdo tu vzdychá –:
Matěji, ty snad,
a pro Marušku?
Přisedni blíže
k mojimu lůžku.
Nemysli na ni,
co je ti po ní?
Poslechni, právě
klekání zvoní,
pomodlíme se
ku nebes paní,
od hříchu zlého
ať nás vždy chrání.“
„Zdrávas Maria –
ach Marušenko –“
Matěj tvář v dlaních
kles’ na okénko.
„Pro Boha, synu,
jmě hříšné, klaté
pronášet nemáš
v modlitbě svaté!“
„I staň se podle
tvojího slova –“
Matěj se modlil
vzdychaje znova.
„Ach synu, synu,
patř na oblohu,
nemysli na ni –
modli se k Bohu.“
A tiché „Amen“
se rtů mu sjelo,
utřel si oči,
vyjasnil čelo,
přistoupil k loži
k nemocné matce,
ona jej hladí
šeptajíc sladce:
„Bůh všechno zhojí,
Bůh všechno zléčí –“
Matěj jen němě
kývá a svědčí,
zavírá okno,
táhla jím zima –
matička klidně
na loži dřímá.
Marušenka na pochvaty
pokraj Bečvy pere šaty.
Slzy po líčku jí kanou
na košilku vyšívanou.
Ach, když v zimě na ní šila,
tehdá byla šťastná, milá.
Srdéčko jí nebolelo,
štěstím se jí v ňadrech chvělo.
Po boku jí Michal seděl,
jak vyšívá, vroucně hleděl.
A jak blíže k ní se kloní,
vyšívá dvě srdce do ní.
Jak ji objal kolem pasu,
vyšila dvou růží krásu.
Jak jí hleděl do očiček,
vyšila pár holubiček.
Blaženým vzpomínkám
duch se neubrání,
samy přilétají
k zasmušilé skráni.
Jako Bečva v běhu
zpívají a zvučí –
ó, což, se jim ráda
vrhám do náručí.
Svoboda, svoboda
sladkého je zrna,
živí se jí v lese ptáček,
jelen, laň i srna.
Svoboda, svoboda
rozkošné je chuti,
kdo ji přestal užívati,
věčně věků smutí.
Rybičko stříbrná,
pošlu tě k milému,
ať vzkáže slovečko
srdéčku tesknému.
Malinké slovečko,
malinké vzkázání
bolest a zoufání
promění v doufání.
Kdybys, ptáčku, letěl,
kudy já bych chtěla –
ach, už dávno synečka bych
po svém boku měla.
Kdybys, ptáčku, letěl,
někam po mé vůli,
už by stokrát syneček mne
vroucně objal v půli.
Ale ty jen letíš,
kam tě křídlo nese,
a já stojím opuštěna
jako skála v lese.
Jenom Bečva řekne,
jenom Bečva poví,
kolikrát si za den vzdychnu
po svém synečkovi.
Jenom Bečva řekne,
pověděti může,
kolikrát mne v ústa zlíbal,
k srdci vinul úže.
Jak mne sliby klamal,
falešnými slovy –
jenom Bečva řekne,
jenom Bečva poví.
Postůj, vlno hbitá,
neleť jako střela –
já bych ti tak ráda
něco pověděla.
Neleť jako střela,
stav se chvíli v běhu,
přival se jak bouře
k zelenému břehu.
Přival se jak bouře,
vem mne do náručí –
já ti cestou povím,
co mne trápí, mučí.
„Odkud, větře, letíš?“
„Letím ze hřbitova.“
„A co v klíně neseš?“
„Nesu kletby slova.“
„Bože! kdo mi klne?“
„Mrtvý otec v hrobě.“
„Co vzkazuje matka?“
„Nemáš zoufat sobě?“
Valašek dvou, jdoucích polem,
zpěv se rozleh květným dolem.
Per, Maruško, per
pěkně do běla,
vyplač s očí smutek
a buď vesela.
Darmo vzpomínáš
zrádných polibků –
ožel nevěrníka,
chystej kolíbku!
Chystej kolíbku
z dřeva lipového,
aby libá vůně vála
na synáčka tvého.
Chystej kolíbku
zlatem malovanou,
abys sobě vzpomínala,
že jsi byla pannou!
Dívky opodál peroucí.
Tluc a per
do zástěr,
do bílých spodniček,
na bílý ručníček
hedvábím šitý,
slzami mytý.
Tluc a per
v noční šer –
vyper svůj živůtek,
hluboký zármutek,
růžovou pásku,
zklamanou lásku!
Věnečku, věnečku
zelený,
spadly mně s tebe dva
pupeny,
s pupeny růžička –
co řeknou mamička,
co řeknou tatíček shrbený?
Spadnul mně do bláta
s růže květ –
co řeknou družičky,
celý svět?
Ach, co si počíti?
Skryju se pod kvítí
do země hluboko
sáhů pět.
Věneček jsme našli
v blátě pohozený,
vonnou rozmarinkou
pěkně propletený,
květ panenské myrty
už v něm, s růží vadl –
nešťastná panenka,
které s hlavy spadl.
Které s hlavy spadl,
ta ho hledat bude,
po vysokých horách,
po dolinách všude,
ta ho hledat bude,
ale nedohlédne,
od hořkého pláce
tvářinka jí zbledne.
Vínku, vínku zelený,
kdo mi zmařil tebe,
ten mi peklo otevřel
a uzamknul nebe.
Ach, kde, Bože, hledat mám
věneček svůj zlatý –
ráda bych proň zranila
do krvava paty.
Ráda bych proň zranila
nohy, ruce, čelo –
jen kdyby jej oko mé
někde uvidělo.
Kdyby jenom hvězdičkou
svitnul mému zraku,
za ním bych si troufala
vzlétnout do oblaků.
Ale hvězdou nesvitne
vínek zašlapaný,
jako slunce nevyjde
od západní strany.
Vínku, vínku zelený,
kdo mi zmařil tebe,
ten mi peklo otevřel
a uzavřel nebe.
Kdy nás, Marušenko,
budeš k svatbě pytat,
kdy ti na věneček,
budem myrtu splítat,
který ku oltáři
družba povede tě,
bude-li to v zimě,
či na přesrok v létě?
Kdybych lidské řeči
jala za otěže,
já bych zaklela je
do nejhlubší věže,
do řetězů spjala,
hladem umořila –
tak by poctivost má
uhájena byla.
Poctivost se hájí,
dokud kvete, voní
jako ten kvíteček
z jara na jabloni.
Jako studánečka,
dokud perlí v háji
nikým nezkalena –
poctivost se hájí.
Jak je kvítko v prachu,
studna zakalena –
neuhájíš více
poctivého jména.
Panenky, panenky,
kde jste která,
vyperte rukávce
do večera,
s večerem přijdem k vám
na besedy,
ku hvězdě spanilé
měsíc bledý.
Perme, tlucme
taktem čilým –
sejdeme se
večer s milým
na slovečko,
na šeptnutí –
perme, tlucme
s plnou chutí.
Per, Maruško,
ze vší síly,
dokavad se slunce k horám
nenachýlí.
Per, Maruško,
dokud’s zdráva,
dokud není zavinuta
šátkem hlava.
A Maruška do šat
kyjanečkou pere:
voda vystupuje,
košilky jí bere,
ona do vln skáče,
košilenku loví,
až ji náhle schvátil
vody příval nový.
Do dálky ji nese
květ jak nalomený –
děvčata kol trnou,
naříkají ženy,
šohajové stojí
jako v zemi vrytí,
ve vlnách že zhyne
mladé živobytí.
Vlna svěřuje ji vlně
jako sestru láskyplně.
Jedna hraje v černém vlasu,
druhá se jí vine k pasu.
Jedna tiskne v ruce květy,
druhá líbá spráhlé rety.
Jedna tančí kolem šíje,
druhá na ňadrech ji nyje.
Jedna chladí horké líce,
druhá líbá zřítelnice.
Na loktech ji kolébají,
uspávají písní, bájí.
Jsme tvoje sestry,
tvé přítelkyně –
zdřímni si, zdřímni
na našem klíně,
nesem v něm obraz
slunce i nebe –
líbáme břehy,
líbáme tebe,
černé tvé vlasy,
pobledlá líčka,
skloněné řasy,
zavřená víčka;
zdřímni si, zdřímni
na našem klíně,
jsme tvoje sestry,
tvé přítelkyně!
Jsem jako lvice
v divoké poušti,
zrozena v lese,
v zeleném houští;
bříza se chvěje,
k břehu-li skočím,
balvan se třese,
bok-li mu smočím.
V náručí nesouc
stromy a břily,
hrozné jsem moci,
hrozivé síly,
u nohou tvých však
holoubka krotší:
šumem svým lákám
sny do tvých očí.
Jsem vlnka malá –
s kvítky jsem hrála,
házela rosu
do hnízda kosu.
V klíně mám rybky
hbité jak šípky,
perličky v dlani:
chceš je, má paní?
My jsme spaly
podle skály,
chlapci pěli,
dívky praly.
Výsměchem když
mučili tě,
vzúpěly jsme
nepokrytě.
Přivolaly
všechny družky,
všechny zdroje,
všechny stružky.
Náhle jsme tě
obejmuly
a odnesly –
proti vůli.
Dřímaje na dně
koryta řeky
náhle jsem vzbuzen
údů tvých vděky.
Níže a níže
ke dnu se chýlí
jak z chmury šedé
v dol měsíc bílý.
Ó ruce sličné,
sáhněte ke dnu,
mám pro vás perlu
více než jednu.
Ó nohy bílé,
šlapejte po mně,
mám pro vás korál
skrytý v svém domě.
Ó vlasy černé,
splývejte ke mně,
zlatým vás pískem
pokryju jemně.
Vlá šero teskné
korytem řeky –
ó pojď je zjasnit
údů svých vděky!
Vlna mnou smýká,
vlna mnou hází
do pustých břehů,
do strmých hrází.
Dopadám ke dnu –
znova mne chytá,
nesouc mne vzhůru
točí mnou, zmítá.
Dnes zachytím se
tvojího pasu,
v záhyby roucha,
v prameny vlasů. –
Vlna mnou smýká,
vlna mnou hází
od pustých břehů
do strmých hrází.
Jak sníh skvělá
s vln jsem sjela
slíbat smutek
tvého čela;
koho slíbám,
nezasténá,
schladne, ztichne
jak já – pěna.
Stelem ti lůžko,
ubohá duško,
pod vodou –
všem očím skryta,
usneš tam zpita
lahodou
čarného světa,
který nám zkvétá
pod vodou.
Věnečkem z řasy
černé tvé vlasy
propletem,
z trav závoj k čelu
i imortelu
s poupětem
připnem ti v spěchu,
kvítím dům, střechu
propletem.
Voda nás nese,
voda nás vzala,
abys ty cestou
s námi si hrála!
Našla mne v lese
na mechu spící.
Do klína chytla
mne padající.
Rozechvěn s větví
v pramen jsem skanul.
Vítr mne urval
a do vln svanul.
Mne ptáče smetlo
do bíle pěny.
Mne hodily sem
dívky a ženy.
Mne hošík pustil
leknutím z dlaní.
Já spadl s drápů
divoké káni.
Já sokolovi
pad’ s křídel v letu.
Já pampelišce
prch s květných retů.
Voda nás nese,
voda nás vzala,
abys ty s námi
cestou si hrála.
Probíháme
vodní říší
v pravo, v levo
dolů, k výši.
Na šupinách
zlatou duhu,
tulíme se
družka k druhu.
Je nám blaze
v rosné vláze,
tu i tobě
bude snáze.
Sestup s námi
ke hlubině
v křišťálové
naše síně.
Zveme tebe
k našim hodům,
k našim hrám a
chorovodům.
Pod vlnou skrytě
víříme hbitě,
boříce paty
v dna písek zlatý.
Při břehu kraji
číhaje v taji
rvu ke dnu všecko:
ptáka, květ, děcko.
Já v skály stínu
vábím a kynu
stříbrnou pěnou
v tůň otevřenou.
Já při křovisku
v bahně a v písku
vírný kruh tvoře,
působím hoře.
Náš vír co schvátí
už nenavrátí,
s vášnivým plesem
ke dnu vše nesem.
S břehu Matěj bledý
ku skoku se chystá –
„Zadrž, hochu, zadrž,
smrt tě čeká jistá.“
„Čeká-li, ať čeká,
ať mne vezme k sobě,
jest-li nepomohu
té nešťastné robě.
Jest-li nepomohu,
pomůže nám Pánbů:
ztiší moje srdce,
smyje její hanbu.
Nech mne ve vodě,
svadlou květinu –
světa neželím,
ráda zahynu.
Nech mne ve vodě –
v sen mne uhýčká,
v sen mne zkonejší
jako matička.
Jeden skok – a už ji drží ve náruči
rozvzteklené vlny darmo divě hučí.
Do beder mu tlukou, nohy podrážejí,
oběť rvou mu z rukou, oba unášejí.
Matěj se však brání, vzteku vln se vzpírá,
v rukou Marušenka div mu neumírá.
Hle, už pevnou paží ku břehu ji nese,
do mechu ji klade, mizí v hustém lese. –