Chrám se leskne slavností,
Čech pojat je radostí;
Škůdce vlasti rozplášil.
V hudby znění,
V bubnů rachocení
Silnicí se domů žene
Vojsko listím ozdobené.
Jásá, jásá Rozína,
Čekajecí milína,
V drahém rouše svadebním.
Vzácné kvítí,
Co jen zlatem svítí,
Pro družice přichystala,
Rozmarínu pořezala.
„Kdo to klepá na dveře?
Vítám!“ a hned otevře –
Byl to sluha Milínův.
Ona zbledne,
S strachem k němu sedne,
Jako osika se třese,
Žalostnouli zprávu nese.
„„Vyšel z boje Jaroslav,
Ničím teď se nezabav,
Pospěš přivítati jej.
Rádby k tobě
Přišel, než v té době,
Byťby chtěl, to nemůž býti,
Protož nedli semnou jíti.““
„Bůhť to modlitbě mé dal,
Bůh ho v boji zachoval
Pro mé vroucí modlení!
Dva sem věnce
Zpletla pro milence,
Z lauroví a z rozmaríny,
Pro milence Evrozíny.“
Dcera líbá matinku;
„S bohem! drahý tatínku!
Čeká na mne Jaroslav.
Z boje vyšel,
Rádby ke mně přišel:
Musíť unavený býti,
Zdaleka mu bylo jíti.“
Hvězdy noci zjasnily,
Cestu když nastoupili
Skrze lesy dalekou.
Evrozína
Jenom na milína,
Na brzkou jen svadbu mněla,
Sluhu k povídání měla.
„Jak pak měl se Jaroslav?
Bylli šťasten, bylli zdráv?
Hájil nás tam udatně?
Hle, dva věnce
Nesu pro milence,
Z lauroví a z rozmaríny,
Pro milence Evrozíny.“
„„První v každém srazu byl,
V každé půtce vítězil
Lev udatný Jaroslav.
Hrůza byla,
Krev se hrkem lila
V každé milínově seči
Po blýskavém jeho meči.
Rázem pěší padali,
V prachu, kam tek', hrabali
Koně se i jezdcové.
Trouba zněla,
Sláva mu se pěla.
Na krvavém šírém poli
Zněly vejskem hory doly.
Král se nad tím zradoval,
Zlatý peníz jemu dal.
Co chce míti,
Ku králi má jíti,
Hned že jemu splní všeho,
Chceť jej míti přešťastného.““
„Šťastná! – Co to neslyším!
A já žíti budu s ním?
Dnes již budu žíti s ním?
Hle, dva věnce
Nesu pro milence,
Z lauroví a z rozmaríny,
Pro milence Evrozíny.“
„„Maní velké radosti
Maní často v žalosti
Nám se promění.““
„Po žalosti!
Jenom na radosti
Bohatý s ním život bude;
Všecko, vše mi radost hude.“
„„Uskrovni své naději,
Budeš tomu raději,
Jestli tebe oklame.““
„Neoklame!
Štěstí samé!
Radosti a veselosti
Požiji s ním do sitosti!
Cos tak smutný? zaplesej,
Svadební mi zazpívej,
Dnes již budu žíti s ním!“
„„Může býti,
S ním že budeš žíti,
Čáky plná Evrozíno!
Víc ti však má býti díno.““
„Evrozíno! – Evrozíno! –
Víc ti však má býti díno? –
Pověz, pověz, hrůzu jen!
Může býti,
S ním že budu žíti?
Ach jen vyřkni! – snad to není –
Černé straší předtušení.“
„„Nestrachuj se Rozíno!
Nic nebude smlčíno,
„Rádby k tobě
Přišel, než v té době,
Byťby chtěl, to nemůž býti? –
Hrůzy, hrůzy duše cítí!“
„„Nestrachuj se, nestrachuj!
Žije doma milín tvůj,
Plný touhy po tobě.
Rádby k tobě
Byl šel, než v té době,
Byťbyl chtěl, nemohlo býti,
Proto ty máš semnou jíti.““
Jasnilo se na horách,
Když v takových rozmluvách
Ku městu se blížili.
Hvězdy hasnou,
Stkví se září jasnou
Východ toužně požádaný,
Kraj zří dávno nevídaný.
Již se věže třpytějí,
Oči jí se jasnějí,
Radost srdce pojímá.
„Přišels z boje!
Dnes, dnes budu tvoje!“
Majecí se za nevěstu
Letí, letí polem k městu.
Do pokoje vkročila,
Lidí smutných zočila,
Pláčí, ruce spínají.
Smutné lidi,
Aniž víc co vidí.
Hrůzy, hrůzy znamenala,
„Kde můj Jaroslav?“ se ptala.
V černou síni vedou ji,
Hromnice kde svítějí –
„Jesu! Maria! Jaroslav! –“
Zkřikla – vadla –
Na milína padla –
Slova více nevydala,
Ach! již více nepovstala.