V mé květnici malé a prosté
V mé květnici malé a prosté
Rozličné kvítí vykvétá,
A z kvítků všech, co jich tu roste,
Mi vůně v loubí přilétá;
Než nad ta všecka Vesny dítka
Dvě nejmilejší jsou mi kvítka,
Jejich kdy květ se rozvije:
To růže jsou a lilie!
Co sličnějšího býti může,
Zdobnější krásy má-li svět,
Než lilie jsou a než růže?
Mně rozkoší jejich je květ!
Ano, to kvítky jsou nebeské,
To národní jsou barvy české!
Proto si růže, lilie
Mé srdce tak oblibuje.
[5]
Protož také tyto dvě krásky
V svém sadě zvláště pěstuji;
Květ růže – toť plamen mé lásky
Ke vlasti, již tak miluji!
Nevinná lilie zas jemně
Co Boží hlas tu mluví ke mně:
„Ta láska tvá buď bez viny,
Bez ouhony a poskvrny!“
Dva věnce z těchto lásky květů
Tu kladu vlasti na oltář,
Jenž jsouc podobna samoletu
Zas novou bere na se tvář:
Protož i toto moje kvítí
Má k její ozdobě se skvíti;
Pro ni jsem svil je u věnec
Co věrný syn a vlastenec.
[6]