7. Pomněnky.
Co krásného oko moje
V světě spatřuje,
To mě vždycky na mou milou
Upamatuje.
Když na poli květ modroučký
Spatřím na lenu,
Na Haničku modrookou
Hned si zpomenu.
20
Vidím-li v naší zahrádce
Z jara růžičky,
Myslím si: Takové měla
Hanna tvářičky.
Když na sadě zralé třešně
Se červenají,
Hned mi usta mé Haničky
Připomínají.
V zimě když bělavý lníček
Přede matička,
Zpomínám: Takové vlasy
Měla Hanička.
A když po rybníku panském
Labuť vesluje,
Krček její běloučký mi
Připamatuje.
Vidím-li, an vzhůru pne se
V lese jedlička,
Myslím si: Tak byla zrostlá
Moje Hanička.
21
Když v tom našem kostelíčku
Vidím anděla,
Myslím si: Dušička její
K nebi letěla.
Když na kvítí v létě zrána
Skví se rosička,
Vzdychnu: Toť je na její hrob
Krásná slzička.
A když nad hřbitovem naším
Vstává sluníčko,
Zvolám: Někdy z hrobu vstaneš
I ty Haničko!