79. Zoufalá.
Na stráni u lesa
Ční skála vysoká,
Na ní doubec malý,
A pod ní se valí
Sázava hluboká.
Seděla děvčina
Na skále vysoké;
Černé vlasy rvala,
Smutně zaplakala
V oudolí hluboké:
88
„Kdybych já věděla,
Co můj milý dělá,
Všeho bych nechala,
K němu bych spěchala,
Abych ho viděla.
Kdybych já věděla,
Kde otavu seče,
Já bych tam běžela,
Bych zde neslzela,
Přes kopí, přes meče.
Kdybych já věděla,
Kde oře, kde vláčí,
Jábych tam spěchala,
Bych se netrápila,
Přes trní, bodláčí.
Darmo opuštěná
Já po milém toužím!
On se mne vzdaluje,
A jinou miluje,
Nedbá, že se soužím.
89
Darmo srdce bolí,
Po lásce jest veta;
Než bez lásky žíti,
Lépe jest umříti –
Pryč! pryč z toho světa! –světa! –“
Vzchopí se zoufalá
Na skále vysoké –
Strhla se vichřice –
Vrhla se děvice
Do řeky hluboké.