Zde, na tom Montserratu českých niv
jsem přál si prožít žití svého div
a vzpomínat pak na něj jaktěživ!
Já časně vstal, noc ještě všude kolem,
jak v dolech stříbrných, kam otec pílí
v té asi posvěcené ranní chvíli.
Tam kladiv ruch již ozývá se dolem,
zde dosud ticho, neslyšíš hlas tvora
a v spánku klidném dosud Svatá Hora.
V své celle stojím nad hlubokým srázem
a hledím ven jak z věže hvězdárny
a zrak můj k nebi letí, padá na zem,
v háv kraje šerý vnořen beztvárný,
dům rodný hledá na úpatí Hory,
jenž k sobě poutá vždy mě lásky svazem,
a v dáli obzoru tam tuší bory.
Dnes tedy, dnes! ó jak to srdce buší!
Svůj celý život jako jedním dechem
jsem hnal se k cíli tomu stálým spěchem,
k té Hoře svaté svého života,
kde od mladosti jako nebes echem
mi hymny svaté vyzváněly duší,
ba víc než srdce dětské ještě tuší,
než fantasií jeho mihotá!
Dnes splněno jest tedy svaté přání
a srdcem burácí to bez ustání
jak velké vody zaplaveným jezem:
Jsem řeholníkem a dnes také knězem!
Ó svaté blaho! zavři ruku svoji,
ó Kriste můj, z níž proudy milostí
v mé srdce bídné potopou se rojí,
že člověk, klesám vlastní slabostí!
Hle, v svatou metu stoupá moje noha,
dnes posvěcena všaká duše vloha,
dnes v andělů zpěv má se mísí sloha:
dnes v rukou svých já svého zvednu Boha!
Tak svatým blahem jak se chvěju celý
zde u okna své temné malé celly,
hle, prchá noc! Den poslal hlasatele,
již na obzoru hřeben vhoup’ se směle,
a v širý kraj se rudý přísvit vlévá,
jak v temný kalich perlící se réva.
Ó rudé červánky, dne prvá zvěsti!
Má kněžský život můj tou počít krví?
má znak to býti příští doby prvý,
kde vykrvácí lidské moje štěstí?
Či v zoři té se rdí krev mého Krista,
již pozvednu dnes nejprv v kalichu,
jež zmyje duši mou, by byla čista,
a oblekne ji v šarlat přepychu?
Ó svatý dne, ó chvíle vytoužená,
má duše k oběti je připravena!
Den blízek již, proud světla v obzor tryská,
již patrna je v dáli mnohá víska,
jak mapa leží přede mnou náš kraj,
svit roste a již chvíle je tu blízká,
kdy slunce zaplá ve svatyně taj.
Sta obláčků se po obloze tříští
a v nich se duha sterých barev blýští,
to sluhů dav již krále věstí příští.
Ó slunce velebné, ó nebes králi,
tak Kristus jednou přijde v soudu den,
zrak před tvým zjevem bezděky se halí
a k zemi klopí řasy oslněn.
A v němém úžasu zřím nebes divy!
Jde majestátně slunce nad obzor,
to velkou hostii Bůh zvedá živý
teď nade hřeben posvěcených hor!
Ó Tělo sladké, andělská ty manno,
tak obraz tvůj zřím v prvotin svých ráno,
tak v rukou božských již mi ukázáno,
tak Svořitele dnes já zvednu – tvor!
Co údělem tvým bylo, svatá Panno,
když v Betlémě v svých loktech děťátko
jsi nejprv vznesla k nebi plna díků,
to i mým štěstím bude za krátko.
Ó jak se chvěji, červ všech smrtelníků!
Ó posvěť ruce mé tím slunce žárem,
dej ať má krev dnes vzkypí lásky varem,
ať všakou vášeň náhlým spálí zmarem!
V mém srdci plaň, ty slunce Kalvarie,
ať rána kladiv tvých v něm stále bije,
a čistý závoj Panny Hory Svaté,
ať duši mé dá roucho přebohaté!