Celý život v rozkoši si hoví:
šest dní život z různých číší pije,
z šesti rtíků políbení loví,
laur a růže do vlasů si vije.
Každý den jí úsměv chystá nový,
každý den jí v jiný nástroj bije,
v stálém nadšení si nepohoví,
a jen tyje, pije, nyje, žije! – –
Div-li, po takovém kvasu tučném,
dlouhé písni, karnevalu hlučném,
zmdlena něhou krásy, lásky, vůně,
posléz vzpomínajíc, co vše prožila,
aby k nové rozkoši zas ožila –
sedmý den že odpočívá, stůně!
Rád s poety já zvučný čítám sonet,
jak klasy zrn, tak myšlenek je plný,
má rythmu vzlet a rýmu zpěv i sílu;
prv dvakrát stoupá čtverým krokem dlouhým
jak Kentaur pružný, aby v trysku posléz
své mety dospěl spádnou s vrchu drahou.
Jak doréovskou, vzácnou malbou drahou
jest v úzkém rámci skvostné dílo, sonet,
již do tmy vkouzlil malíř, aby posléz
v ni světla vmetl proud tak sytě plný,
že obdiv z něho douškem pije dlouhým,
kdo barev srovná soulad, kontur sílu.
A čtrnácti má tonů zvučnou sílu,
slyš, v přesném rytmu jistou letí drahou,
to nejprv dvakrát čtverým tonem dlouhým
cos napovídá, vypravuje sonet,
by v tříčtvrtečním taktu souzvuk plný
pak v mocně krásném forte vypěl posléz.
A lásky hru v něm sladkou tuším posléz,
tož čtverých očí přitažlivou sílu,
když milenci, lesk štěstí v tváři plný,
se ztápějí druh v druha duši drahou,
až laškovný ten lásky jejich sonet
se posléz skončí políbením dlouhým.
Ó studiem byl básníkům vždy dlouhým
a lákavým – ač měnili jej posléz –
vždy zářivý skvost poesie: sonet,
v něm ironii Soulary a sílu,
v něm Petrarca svou Lauru našel drahou,
v něm Kollár vlasti zpěv dal steskuplný.
Já, k velkým mistrům svaté úcty plný,
v něm látku hledám k snění časem dlouhým
a poesie velkou cenu drahou,
z níž, odvrhnuv vši klamnou radost posléz,
jsem vždycky čerpal novou duchů sílu.
Nuž, ptáte se, čím mně jest tedy sonet?
Jest sonet pohár vína vždycky plný,
jenž sílu dá, když dlouhým piješ lokem,
bys posléz na dně drahou našel perlu.