Již padla? jak ta zvěst mnou pozachvěla!
Sta let již stála pevně u kostela,
jak jeho sestra ladná, obrovitá,
vždyť od něho vše odvracela blesky,
a znala všech, kdož přicházeli, stesky – –
Teď drvoštěpů pádná ruka hbitá
tři dny již kmen a kořeny jí drtí,
až klesla dnes jak velká oběť smrti.
Je hřbitov jako dlaň a není místa!
Kde lípa stála, kostnice se chystá.
a první mrtvou lípa býti měla – –
A zítra svátek Božího jest Těla.
Tři dny jsem chodil kol té smutné lípy.
Ráz seker padal jako žhavé šípy,
jí ruka katů nejprv hlavu sťala,
vždyť báli se, až celou tíhou padne,
že zdrtí život tělo bezevládné,
že zdrtí chýši, jež se dole krčí
blíž kostela, kde lípa, obr, trčí.
Tož jako mravenci, jak datli vzhůru
se lidé drápou, čníce do azuru,
jich pily teskné miserere pějí,
až sněti lípy bolestí se chvějí.
Teď s hlukem příšerným se s výše řítí
snět nesmírná a padá v hrobů kvítí,
hrob drtí se a bílé kosti svítí – –
Již padla. Zase o jednu smrt více.
Jak starý přítel byl by zemřel všem,
se sbíhá ves a smutná každá líce.
Včel, hmyzu roj se vznesl s bzukotem.
A řekly včely: S Bohem, naše máti,
dřív nežli otevřela jsi nám květ,
tě zahubili lidé, stromů kati,
nás oloupivše o vůni a med.
A řekli mravenci: V tvé tvrdé kůře
jsme měli útulek, teď bude hůře,
buď každý ráz těch děsných seker klet!
A řekli ptáci: S Bohem, naše hnízda,
teď pila v těle hostitelky hvízdá,
my siří v dál svůj obrátíme let.
A řekla věž: O s Bohem, sestro věrná,
má žalost jedině jest bezeměrná,
teď sama jsem, již navždy sama, sama!
již ztichla provždy hudba listí známá,
jsem sirá teď v té výši větrné.
A lípa leží. Kdož tu netrne?
I mrtví v zemi zachvěli se mrazem,
když nová mrtvá v hroby padla na zem.
Já přišel, ještě listí se jí chvělo.
A zašeptala: Zítra Boží Tělo!
Já těšila se tak! již zítra, zítra
já uzřím Spasitele v slávě z jitra!
Ven přes chrámu zeď hlédnu ze hřbitova,
a po roce zas uvidím Jej znova,
jak půjde kolem slavném ve průvodu,
to v žalmů pění, hymnů chorovodu.
Mé sněti jemu všemi svými listy
svůj choral zazpívají svatý, čistý.
Ó běda, podeťata padám čelem
a zmírám dnes již přede Božím Tělem!
A já ji těšil: Marně lípo stýskáš,
svou smrtí ještě víc, než toužíš, získáš!
Tvé sněti dají srdčité nám listy,
je spletem u věnce a v oltář čistý
je dáme zítra v oběť Spasiteli,
tvé sněti kolem, aby všecko zřely!
My jimi celou vyzdobíme cestu,
kde Ježíš půjde za zpěvů a slávy,
jak ženich nebes svoji pro nevěstu.
A dívky listím tvým si zdobí hlavy.
Vše zbylé sněti rozdělí si víska
a každá chata ozdobí se nízká,
tak budeš všude Spasiteli blízka.
A dřevo tvé, to měkké, vonné, bílé,
to vezme řezbář za tvůrčí kdys chvíle
a cherubini z něho vyniknou divem
a na oltáři vstanou v tvaru živém!
A lípa šeptla: Žehnána buď rána,
jež podetla mě, Bohu hossiana!
A zemřela. – Jen listím dechlo cosi
jak retem, který modlí se a prosí.
Já domů šel, v svém zraku plno rosy.