ZA AL. SVOJSÍKEM
(1917)
Byl’s jedním z těch, jimž tísní prsa smělá
jak pouto otročí kruh českých hor.
Přec miloval’s tu zem...
Svat. Čech: Na hrob Havlasův
Ven z našich úzkých obzorů, kde stěží
se časem dýchá v dusnu k zalknutí,
kde na všem vůkol těžké stíny leží,
v dál zatoužíval’s volnou perutí,
výš nad mlhy, jež jako těžká chmura
se časem nízko vlekou nad námi,
jež, zmalátnělé, ve snách dusí můra...
V kraj dálný zaletíval’s, neznámý,
a světy vídal’s daleké a divy
zázračných krajů. Čtyři úzké stěny
tvé chudé kaplánky tu opuštěny
pojednou zbyly. Duch tvůj, stále chtivý
vždy nových, širších obzorů, tě učil
výš vznésti peruť nad všednosti rmut,
ven z toho okruhu, jenž svíral, mučil
a tížil v dusnu tom, kde odnikud
nebylo svěžích závanů... Kdes jiný,
18
krásnější život svěže dýchal světem,
kdes jinak žili, nežli přáno dětem
té zakřiknuté české domoviny...
A jiný, volný, šťastný vídal’s lid
tam ve světě tom širokém, kam nesla
tě žhavá touha. Slýchal’s hlaholit
tam jiné písně, slýchal’s jiná hesla
a dýchal jiný vzduch. Tvé oči těšit
se mohly božskou krásou řeckých děl,
na vlnách Bosporu jsi uviděl
se zrcadliti zlaté báně mešit,
hor kavkazských jsi viděl pyšný tém
a zadumal se nad sibiřskou stepí,
v zasnění bloudil’s krajem chrysanthem
a na Balkáně naslouchal’s, co slepý
pěl guslar. Slovák, šohaj bujarý
pod Krivání své písničky ti zpíval,
své hymny hřměl ti Niagary příval,
co na jihu kdes píseň kytary
tě vítala. V těch mraveništích všech,
kde lidmi mravenci se tmí a hemží,
na Michiganu, na Seině i Temži,
tam všude dálných vzpomínal jsi Čech
a vždy zas do nich vracel jsi se rád,
ke všemu, co tak srdci blízko, draho –
a na nábřeží jak jsi častokrát
nábožně šeptal: „Jak jsi krásná, Praho!“
19
Z těch krajů všech, kde lidé žijí lidsky,
rád znovu jsi se vracel mezi nás,
a zas i v malém našem světě vždycky,
byť na nedlouho, dýchalo se snáz...
Z těch širších obzorů vždy zákmit světla
jsi přinášel v tu dusnou bídu naši –
i pro ty bědy své zas byla dražší
ti domovina rodná. V duši zkvetla
ti pevná, hluboká a svatá víra,
tak skalopevná, silnější den ze dne,
i náš den že se nad mlhami zvedne...
Co tebou zvalo se, to uzavírá
dnes kámen hrobu. Byl to život krátký,
jejž prožil’s. V chudou kaplánku již zpátky
se nikdy nevrátíš, oželen všemi,
kdož znali tě. Tvá naděje, tak vřelá,
tvá víra, láska s tebou neumřela –
spi klidně, příteli, v té rodné zemi!
20