Causerie o smrti a jiné verše z posledních let (1930)

Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
CAUSERIE O SMRTI
[3] BOHDAN KAMINSKÝ
CAUSERIE O SMRTI
A JINÉ VERŠE
Z POSLEDNÍCH LET
NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ V PRAZE
[5] DRAHÉ PAMÁTCE MÉ SESTRY pí Kláry Fuxové († 3. BŘEZNA 1920) B. K.
[7]
CAUSERIE O SMRTI (22.října 1913)
Je později, než vidíš. Nápis na starých hodinách.
Ať bližší je, než sami víme, ať kdesi ještě daleka, v té budoucnosti všech nás dříme smrt naše, konec člověka. A nikdo neví roku, dne ni hodiny – jen víme, že se tma do duše nám jednou snese, že zastíní nás peruť tmavá, ve mrákotách nám usne hlava a srdce v kámen ustydne. Rty naše zmlknou, navždy němé – tak umřeme a odejdeme v kraj tušený, však neznámý, tam, odkud návratu již není. A celý život, jeho klamy, naděje, padlé ke dnu tmy, bláhové naše všecko snění se zašlých lásek vzpomínkami i zašlých roků bolestmi i marným zlítostněním – všecka ta naše marná přání dětská, 9 i naše radosti i žaly a touhy, stesky, marné chtění, sny, jež nám duši bičovaly, vše, co kdy duši omámí – vše bez naděje vyplnění již navždy bude za námi. A bezmocně tak za kořist padneme tmám a nepaměti – a bude tomu, jako by kdes ve větvích stromu jen odlepil se suchý list, jenž neslyšeně k zemi sletí. Ať pozdě kdys, ať příliš záhy, ať zítra či po řadě let, kdys u konce své bludné dráhy se vzbudíme již naposled – a příští den a příští ráno již nikdy nám se nerozední: to naše žití prázdné, všední se skončí, bude dokonáno. A pak s té výše blankytné již nikdy, ni na jednu chvíli do našich bludných lidských cest se zlaté slunce nenachýlí, zář měsíce již nekmitne, ni mihotavá záře hvězd. Nám toho dne 10 již navždy slunce zapadne a pohasne a zajde nám pro všechen čas, na věky věků, jak sami zajdem v náruč tmám. A pro nás, kdož jsme zmaru dětmi, jediným okamžikem tím jak před zrakem se navždy setmí ledovým smrti dechnutím, již nebude ni dnů, ni světla, ni jara úsměvů a vděků. Nebude růže, jež by zkvetla pro potěšení očí tvých... Nebudou ptáci na větvích již tobě zpívat... Modrý bez, jenž každým jarem zkvete znova, pro jiné zkvete... S podnebes nadarmo píseň skřivánkova se ozve. Jiným bude pět své jarní trilky, jak je svět za jara slýchá tisíc let. Vždy znovu dál, ve stálé změně ta země, tisíce let starástará, příchodem každé nové vesny se zahalí v háv květů plesný, a slunce, měsíc vzejdou denně – ne pro tebe již. Ke krovu, kde zdomácněly, poznovu 11 se vlaštovičky vrátí z jara, v ten čas, kdy lidská srdce mladá o lásce blouzní a kdy v ně tak blaze, sladce, podivně stesk nevystihlé touhy padá... Ty budeš spát. A nebude tě hřát jarní slunce. V slunném létě již neuslyšíš, z luk a polí jak zavzní mladý, zvučný smích, a v daleku jak zahlaholí a tichem večera se nese zpěv, jejž si zpívá dívčí sbor... Do nekonečna rozklene se nad tebou hvězdné nebe, zvedne se tiše měsíc nad obzor – – z těch myriad hvězd ani jedné již nespatříš. A nevzruší tě již nikdy půvab krásné ženy, a nepotěší smíchem dítě ni kouzlem svým park zašeřený, květ z dívčí ruky, motýl v letu, šlechetný, krásný, velký čin, šum lesa, nápěv křepelčin, zpěv moře, kouzlo jarních květů... Ó, pokud ještě lze tu vše zrakem, srdcem, duší chápat, ten velký zázrak žití, než v klín těsné rakve ulehneš – : 12 ó, hleď a viz, jak hoří západ, a broučku ve trávě se div, jak životem svým vlastním žije. Slyš lesů, polí symfonie, slyš píseň zahrad, luk a niv, i bzukot včel, v korunách stromů jak vítr šumí, pták si hvízdá. Ó, div se zázraku, jak z hnízda vyvede prvně svoje děti! Jak dítě sám se podiv tomu, jak pestrý motýl v slunci letí, jak hejno špačků k lesu pílí, květ podléšky jak v trávě vzpučel. Jak vše, i šípek na stráni zde má svůj cíl, své poslání, své určení, svůj čas i účel, svou k žití vyměřenou chvíli, svou dobu květu, čas, kdy schýlí se k podzimu, čas k umírání... A jednou, až ruku svoji lednou smrt položí i ke tvé skráni, tich umři, klidně, bez reptání, a tiše zajdi za hrob němý, když dožil’s konce svého dne, jak list, jenž s větve stromu k zemi v podzimku tiše zapadne. 13 Kdes u konce všech našich dní, jak v prázdno se jich řada nese, jak rodí se a umírají, tam v mlhách ukryt, se nám tají den ze všech dnů již poslední, kdy naše žití uzavře se. Ať po letech, ať kdykoli, snad mnohem dřív, než sami víme, den, jenž tam v lůně věků dříme, nám v očích zhasí žití světlo – a co kdy bolelo a hnětlo, vše dohněte, vše dobolí. A od té hodiny, jež zlomí v nás poslední ten matný sled již hasnoucího podvědomí, od chvíle té, kdy naposled zaplane jiskra žití v čele, čas všechen pro nás, odumřelé již navždy, zastaví se. Let ni jar nebude ani zim a mrazů, ani na podzim tesklivých mlh. Pláč, trud i plesy, i smích i žal nám budou cizí. Nebude hodin ani dnů, ni nocí ani roků. Zmizí čas, prostor, všechno, zajdem kdesi v neznámém, prázdném bezednu. Snad mnohé bylo ve tvé skráni, snad mnohé chtěl’s, co mohlo jiné 14 kdys oblažit – vše s tebou hyne. Dnes pozdě je na všecka přání! Snad ukřivdil jsi komu kdys: a čekával na chvíli, bys vše napravil – dnes konec všemu! Snad ublížil kdos tobě – nyní již ničím křivdy neodčiní. Je pozdě... Nikdy nevzejde mu již chvíle, by ti mohl říci, že nebyl práv. Ty, navždy spící v tom spánku beze snů, a tmu na mrtvých očích, zašlý v noci, jež nemá dne, nebudeš moci již nikdy ruku podat mu – je pozdě... Mlčící a němá jsou teď již navždy tvoje ústa. Věk z věku rodí se a vzrůstá – jen mroucích den již zítřka nemá. Ať spokojen tu bývals málem, ať k nejvyšším chtěls metám spět, ať žebrákem byls nebo králem, ať tvému chtění a tvé touze kdys malým zdál se celý svět; ať údělem ti byla sláva, ať hořký trud byl věnem tvým, jejž v kolébku ti život dává a kterýž všemi jeho srázy 15 tě ze dne ke dni doprovází a denně srdce ohlodává; ať život radostí byl pouze, ať s tebou šly jen bída, nouze, ať hýčkán byls tu bohatstvím, ať lidé tebe rádi měli, ať životem šels osamělý, ať césar byls či bědný rob, jenž na své štěstí neměl práva – : vždy na konci tě očekává jen mlčící a chudý hrob. Tak po zákonu odvěkém se kdysi hrstkou prachu stane, co jednou bylo člověkem – a země rodit nepřestane dál nové lidi. Přijdou jiní a zrodí se a budou nyní, čím tys byl prve. Nad tvou hlavou dál budou dnešní slunce vidět a milovat se láskou žhavou, i krutým záštím nenávidět – ty budeš spát... Snad jaro nové kdys lidstvu vzejde, šťastní dnové, o kterých věky marně sní, kdy po okruhu světa širém s národem národ bude spojen jen láskou, bratrstvím a mírem – 16 snad lítice vražedných vojen pohubí národy, a s ní se hrůza světem rozběsní – ty budeš spát... A zajdou kdysi i ti, kdo časem vzpomněli si snad na tebe – – tak zlehýnka i poslední ta vzpomínka na tebe zmizí, jako když ti za večera kolem čela kdys drobná muška zazvučela a dál se neozvala již. Památka na tebe, i co z ní zůstalo ještě, celá ta tvá lidská odyssea dozní a zajde, v prázdno odváta. Tvé jméno chudé již jenom prázdným zvukem bude, zapadlým do tmy nepaměti, a památka tvá – suchý list, jenž padl vichrům za kořist a neslyšně kdes ve tmách letí... 17
ZA AL. SVOJSÍKEM (1917)
Byl’s jedním z těch, jimž tísní prsa smělá jak pouto otročí kruh českých hor.
Přec miloval’s tu zem... Svat. Čech: Na hrob Havlasův
Ven z našich úzkých obzorů, kde stěží se časem dýchá v dusnu k zalknutí, kde na všem vůkol těžké stíny leží, v dál zatoužíval’s volnou perutí, výš nad mlhy, jež jako těžká chmura se časem nízko vlekou nad námi, jež, zmalátnělé, ve snách dusí můra... V kraj dálný zaletíval’s, neznámý, a světy vídal’s daleké a divy zázračných krajů. Čtyři úzké stěny tvé chudé kaplánky tu opuštěny pojednou zbyly. Duch tvůj, stále chtivý vždy nových, širších obzorů, tě učil výš vznésti peruť nad všednosti rmut, ven z toho okruhu, jenž svíral, mučil a tížil v dusnu tom, kde odnikud nebylo svěžích závanů... Kdes jiný, 18 krásnější život svěže dýchal světem, kdes jinak žili, nežli přáno dětem té zakřiknuté české domoviny... A jiný, volný, šťastný vídal’s lid tam ve světě tom širokém, kam nesla tě žhavá touha. Slýchal’s hlaholit tam jiné písně, slýchal’s jiná hesla a dýchal jiný vzduch. Tvé oči těšit se mohly božskou krásou řeckých děl, na vlnách Bosporu jsi uviděl se zrcadliti zlaté báně mešit, hor kavkazských jsi viděl pyšný tém a zadumal se nad sibiřskou stepí, v zasnění bloudil’s krajem chrysanthem a na Balkáně naslouchal’s, co slepý pěl guslar. Slovák, šohaj bujarý pod Krivání své písničky ti zpíval, své hymny hřměl ti Niagary příval, co na jihu kdes píseň kytary tě vítala. V těch mraveništích všech, kde lidmi mravenci se tmí a hemží, na Michiganu, na Seině i Temži, tam všude dálných vzpomínal jsi Čech a vždy zas do nich vracel jsi se rád, ke všemu, co tak srdci blízko, draho – a na nábřeží jak jsi častokrát nábožně šeptal: „Jak jsi krásná, Praho!“ 19 Z těch krajů všech, kde lidé žijí lidsky, rád znovu jsi se vracel mezi nás, a zas i v malém našem světě vždycky, byť na nedlouho, dýchalo se snáz... Z těch širších obzorů vždy zákmit světla jsi přinášel v tu dusnou bídu naši – i pro ty bědy své zas byla dražší ti domovina rodná. V duši zkvetla ti pevná, hluboká a svatá víra, tak skalopevná, silnější den ze dne, i náš den že se nad mlhami zvedne... Co tebou zvalo se, to uzavírá dnes kámen hrobu. Byl to život krátký, jejž prožil’s. V chudou kaplánku již zpátky se nikdy nevrátíš, oželen všemi, kdož znali tě. Tvá naděje, tak vřelá, tvá víra, láska s tebou neumřela – spi klidně, příteli, v té rodné zemi! 20
PRAŠIVÍ KONĚ (1917)
Košířskou ulicí tam kdesi od Motola jsem viděl ploužit se skupiny bědných koní. Napolo mrchy již a živi jenom zpola ulicí vlekou se, jak mor by přešel po ní. Jak přízrak těžkých snů, jež v horečkách kdys rvou ti rozbolavělou skráň, stín za stínem se plíží, jde, přejde, zaniká klopotnou, trudnou poutí za koncem života, jenž mukou jest a tíží – Jak přízrak v horečce, jež přeludy ti kreslí ve sny a mátohy, se vlekou těžkou chůzí tvorové ubozí, vyhladovělí, skleslí, že zjev jich vyvolá stísněný pocit hrůzy. Níž k zemi sklánějí se jejich těžké hlavy, po hrudích rýsuje se obrys žeber ostrý. Jdou zvolna, únavou jich krok se náhle staví – a dál se šinou zas ty oživené kostry. Tři, čtyři pospolu, ojediněle, v páru se vlekou, vedeni na ohlávce. Jdou matné ty stíny, tupý zrak, na těle rány spárů, jak nové strádání jim denně v bok se zatne. 21 Jdou, tiché oběti vražedných dnů, jen trosky těch zjevů někdejších, jak vrátili se z dálky, z cest krví prosáklých, kde snad se vryly v mozky i němé tváři té sny o líticích války. V té době, zhnětené z běd, útrap, muk a ze zla srst bědných tvorů těch, jak vlekou se tu choří, s těl jejich vyhublých napolo místy slezla jak tráva na stráni, když uschlá v létě shoří. Jak mapa zčernalá jsou těla jejich lysá s ostrůvky, na nichž srst porůznu ještě zbývá – odřený, nahý trup, a bok, v němž rána hnisá, na šíji zvetšelá, zcuchaná, chudá hříva... V jich smutných pohledech se chvěje prosba němá za soucit s bídou jich, tak bolestnou a krutou, s níž nikdo z lidí všech tu slitování nemá, a jež jim denně jest nelítostnější knutou. V těch hlavách zestárlých tak záhy, co as u dna jich představ děje se? Co tupý zrak jich vidí? Snad je to vzpomínka na přešlé hrůzy, trudná a hořká vzpomínka na pustý nevděk lidí. Snad divý, zmatený roj obrazů se zmítá v těch lebkách schýlených, snad zůstal tam jen dojem stálého hřmění děl, kdy jako bouře lítá jich rachot zahučel nad rozpoutaným bojem. 22 Snad je to představa úmorných kdesi v dáli pochodů horami, nad propastmi a srázy, úžlabím ve skalách, kde žhavé slunce pálí, a praskot šrapnelů ten pochod doprovází. A zase rovinou ve dlouhých řadách ženou se v zimě ve sněhu, kde havrani kol po stech vzlétají hladoví, a stepí zasněženou se zima rozběsní, že morek tuhne v kostech... Dnes však to za nimi kdes daleko, ta dlouhá, zlá doba neklidu a strázní bez oddechu, dny, týdny, měsíce... a zůstala jen touha, doplahočit se jen pod domácí tu střechu... A nyní pomalu se bídně vlekou, choří a mdlí tu šinou se tak těžce, zmalátněle, s mapami ostrůvku, jež zrádná nemoc tvoří v širokých lysinách na polonahém těle. A, možná, v mozku jich snad tichá, podvědomá zůstala vzpomínka, jež v mlhavo se ztrácí – představa lepších dnů, kdy ještě byli doma při denní, obvyklé a radostné své práci:práci. Za rosy z jara kdys jdou na pole, je ráno tak svěží, průzračné, a tak se volně dýše, slunečním zlatem je kol všechno posypáno, a písně skřivánčí se řinou s modré výše. 23 Z luk, polí, ze zahrad i z lesů vane svěže dech jara, voní zem, a v těle bujná, mladá vře krev... Slyš, zvonek teď se ozval s blízké věže, čas, domů vrátit se, je večer, soumrak padá. Nastala doba žní, a vzduch je horkem provát, z luk voní otava, jež v kupách se tam suší. V daleku dětský zpěv... jen dotěrný ten ovád nepřeje poklidu a bzučí kolem uší. V aleji ovoce na rozestlané slámě se žlutá, červená, dým hořícího pýru čpí v nozdry z ohníčků kol po mezích tak známě – kraj tiše oddychá v tom požehnání míru. Dokola bílo, sníh... A bystře saně letí silnicí pod klenbou zachumelených stromů, a v saních hospodář a výskající děti – – Co vše to zašlo kdes, jak dávno už je tomu! A jednou vyvedli koníka z jeho stáje, kam již se nevrátil. Vojanským stal se koněm, byl konec idyly. Ó, vojna, vojna zlá je – a koník, jak by zem se byla slehla po něm. A dnes, hle, zástup jich, že bolí pohled na ně, košířskou ulicí jde zvolna, jako zmámen hrůzami přešlých dnů. Jdou tiše, odevzdaně, že nad jich osudem by zaplakal i kámen. 24 A hledím za nimi, jak zvolna se tu šinou jak bludné mátohy. A líto mi těch koní, tak němých, zmučených, stižených prašivinou... A přešli ulicí, jak mor by přešel po ní. Tu náhle cítil jsem, ti koně zbídačelí, ti kdyby naříkat a plakat mohli, že by jich nářek a jich pláč zatopil vesmír celý od země nicotné až k dalekému nebi. Žalobný nářek jich dokola svět by zaleh’ a tak by zaplakal pláč jejich usedavý, a tolik řekl by o vytrpěných žalech, že člověk, mimo jda, by maně sejmul s hlavy... 25
MATKA NEZVĚSTNÉHO (1917)
List, odervaný větvím stromu, list, jejž v noc větry odvály, tak zmizel jsi, tři léta tomu, tak odešel’s mi do dáli. Tak zašel’s osudného dne, tak zanechal’s mne v krutém hoři, tak zmizel’s, jako na dně v moři když zrnko písku zapadne... Tři roky tebe marně hledám – a neslyšíš mne; i sám Bůh k mým slzám, bolům, steskům, bědám, skryt v oblacích, je něm a hluch. Tři léta tupě nad prací tak sedávám, tři pusté roky – mně zdává se: slyš, jeho kroky! Můj hoch! – Ne, hoch se nevrací! O druhých časem dojdou zprávy, zvěst jakás o nich zaletí: ten kdes v oblasti Omska tráví svá mladá léta v zajetí, však píše, že je živ a zdráv, že vzpomínkami domů létá – 26 jen o něm, o něm po tři léta, co odešel mi, není zpráv. Jak smutně den se řadí ke dni v úzkostech, co ten ubohý – – Již do vsi vrátili se jedni, ten bez ruky, ten bez nohy – však přišli, šťastní, veselí, že přec je domů vrátil osud! Jen jeden, hoch můj, nejde posud, a nikdo neví, přijde-li. Ti druzí časem domů řádky o sobě pošlou, jiní sem již nikdy nevrátí se zpátky, jich těla kryje cizí zem. Ten u Valjeva kdesi pad’, ten někde v sedmihradských krajích, ten u Krasu, když táhli na jih, a onen kdesi u Karpat. Jen synek můj od chvíle, kdy mně odešel z domu, zapad’ mi jak v moře kámen... V první zimě té vojny do hluboké tmy se ztrácí jeho cesty sled. Zřím v mlze drahou jeho hlavu a to, jak rukou ku pozdravu kraj vsi mně kynul naposled... 27 Vždy s láskou jen ses ke mně blížil, měl’s mne, své knihy měl’s tak rád, nikomu’s nikdy neublížil, tak něžný byl’s a byl’s tak mlád, tak dětinné jsi oči měl, vždy dítě milé, hodné, skromné – a že bys neměl slůvka pro mne? a že bys na mne zapomněl? Jen vědět, kam by za ním nesly se vzpomínky mé, ve kterou tu stranu světa? Mrtev kles’-li či živ-li a mně některou se chvíli vrátí? Navždy-li ty věrné jeho oči zdřímly, či je-li živ a doufat smím-li, že objeví se za chvíli? Snad cizí všem spí v cizí zemi, snad nepohřben kdes tlí, ó, žel! Slyš... kroky... ne, jen zdálo se mi, že přichází... Ne, nepřišel! A přece denně poznovu mním slyšet jeho chůzi, šálí mne klamný sen, že hoch můj z dáli se vrací, vrací k domovu... Tak dnes, tak zítra, předevčírem, denně, teď již třetí rok, 28 co ztratil se v tom světě širém, mně zdává se: to jeho krok, toť on! – A v dálku mlhavou den míjí za dnem, smutně, dlouze, co dívávám se v marné touze v to němé modro nad hlavou. Oblaka bílá plují ztěžka, neslyšně plynou do dáli – – kdekoli v širém světě mešká, ó, rcete mu, proč otálí, proč ke mně, domů nechvátá? Tmou hledím ve kraj, sněhem bílý – jen vítr pláče, sténá, kvílí, v noc mizí cesta zavátá... 29
PAMÁTCE MUČEDNÍKŮ K POHŘBU 42 POPRAVENÝCH ITALSKÝCH LEGIONÁŘŮ V PRAZE DNE 24. DUBNA 1921
Váš hrob jest oltář. Matky budou dětem jej ukazovat i s tou stopou krásnou, kde tekla vaše krev... Giac. Leopardi.
Od ženy, milenky, z jich objetí, od rodných krbů, od otce i matky, od rodných bratří, sester, od dětí vás hnali na krvavé lidské jatky... Ó, v lidské řeči není prokletí tak hrozného, jež vystihlo by cele nejtěžší lidské kletby, kteráž hoří Kainovým znamením na vrahův čele! Z údolí horstev, z plání, ze dna moří, z přítoků řek, jež rudly krví lidskou, z niv, lesů, polí, z krajů světa všech, kde miliony lidí mučednickou hynuly smrtí, na stydnoucích rtech se chvěla kletba ta, jež v nebe vzrůstá, jak pronášela ji všech mroucích ústa... Tam v srbských horách, v pobořených zdech měst Belgie i Francie, jež dusí se v krvi své, tam v širých stepích Rusi 30 i v nivách vlašských, všude mroucích ret se chvěl tou kletbou zlotřilému vrahu. Ta kletba zůstala všem naposled z celého žití, na věčnosti prahu jí oněm klnuli, kdož celý svět zalili mořem krve, slz a běd. Od otců, matek, od dětí a žen vás hnali na jatky. Jich bylo touhou, by Slovan Slovanem byl přemožen. Tak šli jste cestou utrpení dlouhou v boj proti bratřím, zotročeni cele, v boj za ty, kdož vám děti vaše dáví, v boj za své katany, v boj za bezpráví, v boj za Rakousko podlé, zbídačelé. Tak šli jste v boj, a děl když hřměla ústí, vy v srdcích touhu cítili jste růsti, jen dožíti se želaného dne, jenž – tušili jste – víc a více se blíží, kdy Rakousko pod zločinů svých tíží a kleto národy, se rozpadne. Tak šli jste v boj za rodnou svoji zem, ne za ně, a vám krásným bylo snem, i se sebe, i s lidu, jehož částí jste byli, pouta austrijácká střásti... Tak šli jste v boj, tak šli jste mořem běd a utrpení... Řada hrdin zpět 31 se z boje vrací dnes... Váš skončen úkol: Vlast vaše svobodna je, vaší prací a vaší zásluhou. Řad hrdin vrací se domů – a my v němé úctě vůkol skláníme hlavy... Bojovníci boží, již dobrý boj jste bojovali, jak vy se navracíte! Dlouhá řada rakví, koruna mučednická z trnu, hloží – pohřební průvod míjí kolem němě s poslední obětí, jež zadávila krvavá šelma... Buď vám lehká země, osvobozená vámi, země, pro niž jste dali život! Lide český, skloniž v pokoře skráň svou, vděčně zasyp květem rov těchto světců za jich oběť krásnou: „Váš hrob jest oltář. Matky budou dětem jej ukazovat i s tou stopou krásnou, kde tekla vaše krev...“ 32
RIEGROVA ZÁVĚŤ
Jak staletý dub když se náhle kácí, kol duní půda zhluboka a temně, tak zachvěla se širá česká země, když padnul’s Ty po olbřímí své práci. A zachvěla se v hoři srdce steskem, že dětem umřel otec nad vše drahý – a smutek spěl od stověžaté Prahy po osiřelém, truchlém kraji českém... Skloněny meče, jež se křížem střetly, bez vůdce národ v těžkém boji zůstal – než, v oné chvíli nad obzorem vzrůstal výš ke hvězdám Tvůj zářící stín světlý. A bylo všem, že postava tvá přímá se tyčí vysoko nad obzor tmavý, že prapor vlaje u Tvé drahé hlavy a mocné slovo Tvé zas v duše hřímá. Jak druhdy v boje nejprudšího příval, nad zbraní lomoz v bitev divém shonu Tvůj kovový hlas jako srdce zvonu daleko slyšitelný mocně hřmíval – : 33 Tak nyní hlas ten zaburácel znova, zněl jako bouře, rozléhal se hřmící utichlým lánem – stáli bojovníci a v duši jich se nesla Tvoje slova: „Dál, děti mé! U konce posud není náš svatý boj – a plno nástrah vůkol, veliký, mnohý ještě čeká úkol a mnohý trud a dlouhé zápolení – Však, děti mé, vás mnohý rozkol tříští a samy jste si nepřítelem větším, než ti, kdož proti vám... toť nebezpečím, jež osudno být může v době příští! Při nejsvětějším drahé vlasti jméně, již půtka vaše každá v srdce bodne, víc lásky mějte k sobě, děti rodné – jen závisti, té mějte v srdcích méně! Tať kletbou naší: zášť a závist bledá. Té vůči svým se každý prve zhosti, a víru mám, že dnes i v budoucnosti ni nám, ni budoucím Bůh zajít nedá. Vždy milujte se, jako bratři rodní, a každý v srdci živ jen jedno přání, kéž drahou vlast nám dobrý osud chrání a odejme číš hořkých žalů od ní! 34 Jen její štěstí, blaho, rozkvět stálý vždy vediž vás, a nikdy vlastní zájem, v té snaze stůjte věrně k sobě vzájem, nás hrstka zlobám věků čelit má-li! Kéž lid můj, neštván v dychtění svém jarém překotným hesel střídáním a spěchem neklesá v duchu prvým neúspěchem a hrdě nezpychá nad prvým zdarem! Kéž národ můj, jejž chraniž dobré nebe, vždy v úctě maje svá i cizí práva, všem zlobám doby mužně odolává a nikdy neopouští sama sebe! Kéž národ můj, vždy neoblomně stoje při svatém právu svém, štít povždy ryzí si zachová a proti zlobě cizí vždy vítězně z každého vyjde boje! Ta naše stará nesvornost ať pouhou se stane bájí; práce jen, z ní prýští nám víra v lepší, krásné, volné příští, ta povždy nejvyšší nám budiž touhou! To přání nechať srdce všech nás prolne, by drahé vlasti vzešla po bezpráví a hoři všem jitřenka štěstí, slávy a jitro krásné, radostné a volné!“ 35 – – Tu závěť na svých rtech, tak dětem ztrácí se velký stín v ty hrobu zmlklé taje. Lid jeho jde, ten odkaz v duši maje, vstříc novým bojům, k nové, další práci. Kéž zaplane mu jednou slavné ráno, o němžto sníval’s Ty, ó, velký kmete! I jméno tvé v něm novou slávou zkvete a v deskách dějin zlatem bude psáno. 36
OHNÍČEK NA STRÁNI (1917)
Jdu cizí krajinou v podzimním odpoledni, kde jen let plachých vran tě časem vyruší. Kraj chudý, vymřelý, tak jednotvárně všední – mha padá na cestu a smutek na duši. V té prázdné samotěsamotě, kam oko hledí, zří jen ztracený světa kout, jenž ničím nevábí: stráň, úvoz rozrytý, kde zádumčivý říjen své mlhy rozvěsil na smutné jeřáby. Mhou podél úvozu se po svahu pne nízký a chudý, řídký les, na jehož pokraji, vyběhlém v mýtinu, i roztroušené břízky pni mladě světlými se v mlze bělají. Rozrytá kolej se v ty mlhy plazí. Jak tu je ticho! Nasloucháš – chvílemi jak by sem zvuk cepů zaletěl v nevyrovnaném taktu odněkud z vesnice, ukryté za lesem. Teď ani ohlas ten již k tobě nedoletí, je ticho... Kráčíš dál – a hle, tu na stráni zaplane ohníček. A vidíš hrstku dětí, jen stíny ve mlze, jež všechno zaclání. 37 Ohníček po zemi se rozrůstá a šíří, tu dýmem zdoláván zas jasně plápolá stem drobných plaménků, jak chytá nať a pýří, jež chlapci nanesli z těch polí dokola. Uniknuv plameni, dál vlnou táhlou, měkkou se plouží po svahu modravě bílý dým – a vůně bramborů, jež chlapci si tu pekou, jak pozdrav z mladosti se nese krajem tím. Jak sama mladost má by mluvila tu ke mně, teď zas ji poznávám po dlouhých letech ztrát – z těch zaoraných brázd, z té živné, siré země zas cítíš její dech kol svého čela vlát. A hledíš v zasnění, obrázky duší jdou ti již dávno vybledlé, a každý jinaký – mně jest jak onomu, jenž z daleké šel pouti a z dálky uviděl dým rodné Ithaky. A všecka mladost má odněkud z mlhy, ze tmy se noří zjasněna a kouzlem omámí – můj bože, pravda-li, že byli jsme kdys dětmi, že celý život náš byl teprv před námi? A všecka mladost má, mé Ithaky lesk smavý ze zašlých vzpomínek se krásou osvětlí, zřím sebe dítětem, zřím jiné dětské hlavy – hle, dávné vzpomínky jak divem rozkvetly. 38 A vidím širý kraj pod Kozákovem – noří se zrak můj v obraz ten, jak rozvíjí se dál od Sněžky ke Troskám, Řip vidím, Středohoří, Bezdězy s Ještědem – a já jsem všeho král. Zřím cestu ke škole do Radostína, po ní sychrovskou oborou jdou s taškou po boku – a ptáci zpívají mně vstříc, a srnky honí se dole pod zámkem a běží k potoku. Je jaro, po slunné jdu pasece, a včelky kol bzučí, voní vzduch, kukačka ozve se, vlak jede k tunelu... až jednou budu velký, do dálky, do dálky mne světem zanese... A na jahody jdu, ke dřevěnému mostu nad roklí – o každém tu hnízdě všude vím. A hle, ta vyhlídka – až jednou povyrostu, zde nedobytný hrad si, možná, vystavím. A sedím ve škole, tam učitel náš – světlá mu paměť! – mluví k nám... a chví se jeho hlas, ta naše česká zem jak slávou kdysi kvetla, na Bílé Hoře jak den české slávy zhas. A slovem vzníceným nám Jana Žižku kreslí, i Chelčického pak i Husa vzpomíná, jak císařův měl glejt, jak hranici proň snesli, i Mistrův popel jak byl vmeten do Rýna... 39 I dobu Jungmannův a Dobrovských nám líčí, i ranní červánky po dlouhé době té, a jak tu k životu vše znovu divem klíčí, co živořilo jen za mdloby staleté. Mne mezi knihy své sám vedl, a co vhod mi, mně s láskou vybíral, jak já jsem s láskou čet’ – vždy dlouho sníval jsem nad knihami, až do tmy – ach, o čem, o čem jsem to snil za oněch let? Pak slavný přišel den, v radostně krásné době, den, zlatě vyrytý v mou paměť, přeblahý, kde velké Divadlo zakládal Národ sobě a kdy jsem s tatínkem jel prvně do Prahy... A znovu vracím se, vším rozrušen a zmaten, co v Praze viděl jsem – a, hlavu plnou dum, vzpomínám na Prahu, na prapory a na ten shon lidí, na Riegra, jak mluví k zástupům... A zas tak ticho kol a jsem zas na vsi doma, zas chodím oborou, jdu do školy i z ní, ta cesta codenní, tak známá, povědomá – šum pražských slavností mně stále v duši zní. Dál po dni míjí den, a v srdci touha pálí, zas Prahu uvidět... Vždy o ní blouzním jen, sním, toužím, vzpomínám, k té zašeřené dáli vždy znovu dívám se, vzpomínkou opájen. 40 A vždy ten rodný kraj přede mnou v kráse leží, ten pohled v daleko, v dál širou, bez mezí: lipové aleje, park se zámeckou věží, dumavý Ještěd, Řip i oba Bezdězy... Kozákov s Fridštejnem, a Kozích hřbetů tesy, a v dálce modravý pás krkonošských hor, jizerská rovina i hruboskalské lesy s obrysem Trosek, jak se tyčí nad obzor. Vsi, města, dědiny, luk, polí širé lány, jak odtud vídám vás po obzor daleký, vy kraje předrahé, ó, buďte požehnány, vždy štěstí, mír a zdar buď s vámi na věky! Svou krásou zkrášlily jste dětská moje léta, vždy zjasnívaly jste i jinošský můj věk, k vám vděčně mysl má vždy znovu pozalétá pro něhu zapadlých, mně drahých vzpomínek! Jsem znovu malý hoch, když na prostydlé zemi ty dětské ohníčky kdys v podzim zaplály na lánech požatých – a co vše zdává se mi při pohledu v ten dým, jak zniká do dáli! A kdys ten jarní den, kdy kraj se ztápí v šeru, v ten konec alejí nás dětí zástup táh’, když rozhořely se v setmělém podvečeru filipo-jakubskémfilipojakubském ty ohně na horách. 41 Kraj tmí se, pojednou světélko kdesi kmitne, ve vzduchu zakrouží a rudě zajiskří – a stále zjevují se nové body třpytné, na Troskách, k Valdštýnu, na Mužském, na Vyskři... Kolkolem světla ta se rozhoří a planou a září tu i tam – a již jich sta a sta zaplane po kopcích, a Máji v uvítanou řad ohňů planoucích se dále rozrůstá... Vy ohně pohaslé, při nichžto kdys my děti jsme zřely v zasnění do vašich plamenů, hle, teď, kdy podzim již nad hlavou mojí letí, na vše to zapadlé jak rád si vzpomenu! A život pomalu již dočtená je kniha – až dočtem do konce, vše zahalí se tmou. Je podzim... vzpomínka jen maně přišlá stíhá kdes v nenávratno tam zapadlou mladost mou. Zhas’ dětský ohníček – kam zrak se dívá – zří jen zamlklou krajinu, jež ničím nevábí: kraj smutný, oněmlý, kde zasmušilý říjen své mlhy rozvěsil na smutné jeřáby... 42
VLASTIBOŘSKÉ ZVONY (1927)
Z dávných upomínek do života shonu znívalo mi stále v tiché chvíle snění, i po dlouhých letech v duši slýchám znění dávno neslyšených vlastibořských zvonů. Přešla mnohá léta, mnohé zatím odnes v nenávratnou dálku života zlý příval – hlas těch zvonů lkavý, jak mi v dětství zníval, nevymizel z duše, zní a lká tam podnes. Na sta upomínek probouzely ve mně, v duchu prožíval jsem znovu chvíle ony, jak v těch dobách smutku vlastibořské zvony zněly, pláčem zněly zhluboka a temně. A tak přešla léta... až kdys lidé vůkol v žalu stáli s nízko schýlenými čely – to se zvony jejich navždy odmlčely, přisouzen těm zvonům nadál jiný úkol. Dřív při jejich znění zbožný duch se modlil, až vražedná válka, kosíc mladá těla, na krvavém oři v svět se rozletěla – na děla si zvony cizák v nouzi odlil. 43 A zas jiný, slavný nastal den, jenž z doby krvavé se zrodil, a s ním vzešla spása: věky ujařmen, již volný národ střásá pouta svá, když procit ze staleté mdloby. Kdo jen otrokem byl v cizích službách prve, oddechl zas volně, shodiv cizí jarmo, jak o tom snil věky – přece tedy darmo neprolity proudy drahé české krve! A co zpustošeno vojnou, bolest mnohou zhojí čas, byť chyběl mnohý, nad vše dražší – v poctu těch, kdož padli za svobodu naši, dnes i nové zvony slavně zníti mohou. Zněte, slavně zněte v širé naše kraje, aby lid sám sobě povždy věren zůstal, v pokoji a lásce aby sílil, vzrůstal, víru v sebe, k pravdě povždy úctu maje. Zněte výstrahou, kde síly svoje tříští, i pobídkou k práci zněte každé ráno, svornou prací všech ať je tu dokonáno to vítězství práva pro vše věky příští. Jako o vzkříšení zvučívaly ony, uloupené válkou, i vy zvučte lidu v souzvuk lásky, a v to požehnání klidu zněte, slavně zněte, vlastibořské zvony! 44
OSVĚTLENÁ OKNA PAMÁTCE PÍ. E. M. (1909)
Sám večerem tu chodím po nábřeží. Tma na všem kol, i na vzpomínkách leží. V podzimní večer, tichý, smutný, měkký, tmou dívám se na druhou stranu řeky. Zář oken se tam na Vltavě leskne, jez do tmy zpívá si své dumy teskné. Vzpomínka plachá odnáší se maně k té řadě světel na protější straně. Za jedněmi z těch oken – dnes tam světlo – kdys něčí krátké, smutné štěstí kvetlo. Zřím v duchu dívčí zjev tak smavolící – co všechno chtěl ten dětský pohled říci! Hlas její tichý slyším, sladce zvoní ten její smích – a je mi smutno po ní. Zřím vlídný úsměv, milé, známé tahy, jak v duši zbyl mi obrázek ten drahý. 45 Kdys usměvavá, šťastná, dětsky čistá, jak tušit mohla, co jí osud chystá! A zdá se mi, že vidím, s tichou skrání jak u okna se nad své květy sklání. Tam spřádala si ty sny štěstí klamné – zda někdy si tam vzpomněla i na mne? Za těmi okny žila, tam se zdálo jí o štěstí – a štěstí je tak málo! Sto sedm dní jí zbylo od té chvíle, kdy svlékla svatební své šaty bílé. Sto sedm dní – a mezi nimi spoře těch šťastných, v posled bolest jen a hoře. Pak na prsou jí ruce křížem spjaty, v hrob dali jí svatební bílé šaty. Pohádka smutně končila. A nyní za těmi okny zas už lidé jiní. Sám večerem tu chodím po nábřeží. Tma na všem kol, i na vzpomínkách leží. Zář oken rudě na vlnách se leskne, jez do tmy zpívá si své dumy teskné. 46
ZABLOUDILÝ
Proč jsi mne, má milá, nevyprovodila, prosil jsem, nechtěla’s tomu, zvonilo klekání, když jsem šel po stráni samoten v podvečer domů. Tak smutno bylo mi, když jsem šel pod stromy v soumraku lesní tou stezkou – potkal jsem za krátko líbezné děvčátko, panenku hezkou, ó, hezkou! Jak plachá vzpomínka tiše a zlehýnka přejde a zpátky se točí, zas ještě povzdálí na mne se usmály ty její čarovné oči. Zjev jako z pohádky drahý a přesladký, snad pouhé šálení klamné – 47 jako by tajemně vyrostla ze země, s úsměvem dívá se na mne. Ticho je dokola – a kdože odolá, když se mu po lásce stýská? Hledáš ji po světě – a sama najde tě, v oči se dívá tak zblízka – V oči se dívá ti a duši uchvátí – kdože se ubránit může? Na čílko, do vlásků zlatému obrázku červánky sypaly růže. Dokola po lese ni lístek nehne se, klekání doznívá v dáli – pohádka o máji, krása, jež opájí, duši ti omamně šálí. Žár v duši vyrůstá, zlíbat ji na ústa, zpíti se krásy té vděkem, 48 hladit ji po skráni – ani se nebrání v úsměvu vlahém a měkkém. Dokola nad lesy ticho se rozvěsí, západ byl červánky poset. Klekání doznělo, na rty a na čelo polibků sneslo se do set. „Rusalka“,„Rusalka,“ šeptá mi hlas jakýs neznámý, „nechoď s ní do lesů ve tmě!“ Není mi pomoci – dál a dál do noci bílý stín rusalčin ved’ mě – Proč jsi mne, má milá nevyprovodila, ještě mne zachránit mohla’s – v nitru se na chvíli kmitne a zakvílí vzpomínky vzdálený ohlas. Kmitne se, zachvěje – pozdě již, pozdě je, hlas v duši umírá, slábne, 49 v těch lesů hluboku chví se mi po boku zjev bílé rusalky vábné. Rusalka pobledlá vedla mne, zavedla – a kdož ví, zda jsem se vzpouzel? Po boku rusalky zbloudil jsem do dálky, v království tajemných kouzel. Stín bílý vede mne v ty říše tajemné, vidina čarovná, světlá kol sebe záři tká – v očích jí pohádka, zlatá báj o štěstí zkvetla. Dokola sta a sta světélek vyrůstá a chví se, zniká v noc temnou – v pohádkách o štěstí cestou i v bezcestí šla bílá rusalka se mnou. Slyš – nikdo nevolá? Ne – ticho dokola, a život, sen to je krátký. 50 Kdo jat byl závratí, sotva se navrátí, k lidem se nevrací zpátky. Kdes v duši doznívá pohádka blouznivá – zabloudil’s v hlubokém lese. Břeh mizí pod nohou – za duši ubohou Otčenáš pomodlete se... 51
ŠLA DLOUHÁ ŘADA HOŘKÝCH LET... (1906)
Šla dlouhá řada hořkých let, šly dlouhé řady smutných dní, než v srdci zkvetla naposled má drahá láska poslední. Ó, bylo pusto v srdci mém a smutno bylo dlouhý věk, než tys mým svitla podzimem jak vlídný jarní paprslek. Ten měkce, tiše v duši pad’ – a smutno, teskno bylo-li v tom životě mém posavad, dnes již to méně zabolí. Sen mnohý těžký duší táh’ a skráně rval mi osud zlý – a přec mé oči v temnotách se s tvými vposled nalezly. Jak jaro když se nachýlí po dlouhé zimě v duši mou, tak přišla’s – tiše na chvíli mé ruce skráň tvou obejmou. 52 A rozechvěle po skráni tě pohladí i po tváři, a tiché tvoje usmání mně kouzlem život ozáří – A nežli ret můj vypoví, co říci chtěl by, zmizíš v dál jak luzný, ale bláhový, ó, krásný sen, jenž se mi zdál. Však ne, můj tichý, krásný sne, buď se mnou, veď mne za ruku, než tiše den můj pohasne jak tón, v němž není souzvuku. Mně na chvíli svou záři nech po mukách těžkých let i dní, nejdražší sne můj ze snů všech, má drahá lásko poslední! 53
PAMÁTCE ŽIŽKOVĚ (1924)
Za bouří i ve hrobním klidu, vždy, ve všem, čím zlá doba hnětla, vždy žila památka tvá světlá ve vděčných srdcích tvého lidu. Od věků do věků, jak táhly v kraj český zmučený a zprahlý, vždy, ve všech strázních, mukách, bolech, v nichž úpěla kdy naše zem, kdy nepřátel hněv na ni doleh’ svým nejlítějším nárazem, kdy neproniklý mrak se zatáh’ nad zdupanými lány Čech – : i v posledních tvé země chatách tvé jméno plálo v srdcích všech. Ó, slepý hrdino, tvé činy jak rozněcovaly tak žhavě nadšení v každé české hlavě! Jak do té naší otročiny, v níž jenom chabý stesk nám zůstal, tvůj obří stín se tyčil, vzrůstal! A věřili jsme, rabi chudí, že přijde, přijde velký den, kdy z mrákot nás tvé slovo vzbudí, 54 kdy rob zas bude svoboden! A věřili jsme: přijdeš, mstící, svůj meč i palcát po boku – zas „Kdož jste boží bojovníci“ se ozve vlastí otroků... A zatím – utýráni hanou jsme byli zlému otrokáři již pouze bravem, němou tváří, bezlítostně na jatky hnanou, a vzepřít se, nebylo síly – a zatím, v poslední té chvíli již hlas tvůj hromem v dáli volal a pole sbíral na vrahy – – Voj čacký slyšel, neodolal: šli chlapci, plni odvahy, šli v boj za zvukem tvého slova, šli, v srdci s drahým jménem tvým – u Bachmače i u Zborova tak Legie šly k vítězstvím! Tvůj příklad zářil všem, tvé voje v nich ožily, jak je kdys celý svět znával. V bojích krváceli – tvůj světlý stín „dál, děti moje!“ jim kynul s výše. Lvi to byli již tím, že rádi podrobili se tuhé kázni tvé. Jim ze tmy plál zářný cíl, a chvílí tou 55 – vždyť cítili se tvými dětmi! – šli na smrt s duší rozňatou, již ne pro cizí vůli krutou, jak na porážku hnaný brav; šli, ne již poháněni knutou, jež svištěla dřív kolem hlav – : Šli rádi za nejdražší statky, za čest a slávu svého rodu, šli za svou Vlast, šli za Svobodu, tyranův zpuchřelý trůn vratký šli vyvrátit; šli, hrstka reků, šli pomstít křivdy dlouhých věků; šli za Pravdu, jíž Mistr učil; za otce, bratry, za všecky ty oběti, jež věky mučil v žaláři pán jich sobecký; šli za těch mučedníků sbory, za ženy, sestry, za děti – šli pomstít hanbu Bílé Hory i jařmo těžkých staletí... Hruď ještě chví se vzpomínkami, jak bylo, chlapci, při návratu... Před námi budoucnost – a za tu již odpovídat budem sami! Jsme volni. Otroctví – je po něm! Minulost pomstěna. Čest oněm, kdož padli za Vlast. Těm dík vroucí, 56 kdož volnost přinesli nám sem pro sebe, pro nás, pro budoucí, tu, jež kdys byla marným snem – vždy buďte dále těmi reky, jichž paměť láska uchová, a vždy buď s vámi, pro vše věky duch Jana Žižky z Trocnova! 57
SLEPÝ (1915)
Václavským náměstím šel slepec. V čele chmuru a úžas v očích vyhaslých, jež zdály se v ustrnutí zírat někam v dáli přes hlavy lidí, od Můstku šel vzhůru vyprahlým dlážděním, v něž výhní žhavou žár léta sálal. S nepokrytou hlavou v srpnovém slunci kráčel mezi domy a lidmi, kterých nezřel. Plno hrůzy měl ve ztrnulých očích. Nevidomý v proudícím davu kráčel těžkou chůzí. Před sebe tápal rukama, a prut, jejž v ruce měl, nadzvedl poněkud a zmaten zakolísal, vírem náhle byv stržen. Postál, v tisíci a stech nezřených lidí zmítán, počal váhat a rukou přejel čelo. Na ústech otázky jemu tkvěly – ovzduší kol bylo plno hrůzy neobsáhlé a otázek i děsu, těžkých záhad, jež zmatkem doléhaly na duši. Dál slepec povykročil, stále němě vpřed upíraje slepý zrak, a země se dotýkaje dlouhým, bílým prutem, 58 jenž v životě tom bezradostném, krutém byl jemu očima, jež denně slepce uměly vést i ruchem křižovatek. Na opáleném čele, holé lebce a nahém krku slil se pot. Ruch, zmatek a šum a shon byl vůkol. Rost’ a splýval šum hlasů zmatených; kol vozy hřměly a chodníkem se valil rozšumělý proud zástupů – a zas ten širý příval bez hlesu dál se vlnil. Opět vznesly se vlny vzrušení – kol atmosféra rozněcována bojovnými hesly, kdy miliony jediný tah péra vyšinul z obvyklé jich dráhy... Z dálky již ozvalo se první hřmění války, i zajatců již hlásán počet hojný, jenž každou chvílí množil se a vzrůstal, jak nová ultimata, nové vojny... Ve shluku davu náhle státi zůstal ubohý slepý. Rozšuměné řeči hltavě sluchem lovil, v šumu, vzruchu zmateně schytával to vše, co k uchu se maně zaneslo. Hle, roznašeči večerních listů úprkem se ženou s kořistí svojí, těžce vyslouženou – : vítězství nové, přeslavné a skvělé – a nová válka, noví nepřátelé... 59 A slepý, bezradný v tom shonu, prosí, by někdo zprávu jemu přečet’. Kdosi se smiluje a čte. A slepý točí po čtoucím vyhaslé ty mrtvé oči, jichž pohled jak by na čtoucího ústa byl přimrazen. A každé slůvko, větu těch novin loká, v mrtvých očích vzrůstá jen dojem úžasu a hrůzy... Mně tu, jak spatřil jsem ten zjev, jejž vidím posud, se náhle zdálo, že zde na náměstí nestojí pouhý vyděděnec štěstí, kdos bezejmenný: – ale že sám Osud zde stojí a na čtoucího rty lepí vyhaslý zrak, že ztrnulý a slepý ten pohled vidí, že mu přáno zříti až ke dnu toho neznáma, kam řítí se stará Evropa – – – 60
V KRAJ ZABLOUDIL JSEM... (1906)
V kraj zabloudil jsem na potulce dnešní, kde vstříc na stráni kynula mi víska, ukryta cele v bílých květech třešní. Po táhlém svahu, do daleka, blízka máj nakupil zde tolik bílé krásy, že v upomínkách se ti po ní stýská. Sevřený obzor s modravými pásy vzdálených lesů v jarním slunci leží. Slyš, ze sousedství kukačka se hlásí. Z kvetoucích zahrad dětský hlásek svěží volání její opakuje po ní. Pod čistým nebem nad kostelní věží v májovém slunci vlaštovky se honí, pěnička zpívá na rozkvetlé sněti a jásavé své trilky vzduchem roní. Slyš, dětské hlasy – tichem kraje letí z dokořán otevřených oken školy radostná píseň drobných školních dětí. 61 Tenoučké hlásky jejich po údolí se zpod kvetoucích stromů, po prostoře zalité sluncem jasně rozhlaholí. Tu mníš, zrak do té bílé krásy noře, že pod tím nebem čistým, beze mráčku zde neznámo je všechno lidské hoře. V tom s věže ozval se hlas umíráčku – a na vše kol jak padala by tíha. Ve škole zmlkly zpěvy drobných žáčků. Rej vlaštovek se v jarním slunci míhá... 62
VZPOMÍNKA (30. XII. 1924)
Vzácných přátel kroužek úzký míval časem družné schůzky u Ježíška, v milém domě. Vzpomínám si na ně rád. V důvěrném těch přátel kroužku místo bývalo i pro mě, a tu k lahodnému doušku sešli jsme se častokrát. Přátel takových už ztěžka najde se, ba dozajista. Po divadle chodil sem s ředitelem Schmoranzem Kovařovic, člověk zlatý, třetím býval Šípek-Peška, věrný jeho libretista – všichni, vyjímaje mě, zlatá, vzácná srdce. Vždy si s díkem vzpomínávám na ty družné chvíle, jak jsme kdysi ke druhu druh upřímně v lásce lnuli. Oba vládci divadla, jak – tehdy mládi – ze všech divadelních trampot, po všech svízelích a práci 63 za té chvilky klidu tam pod klenutým tím stropem rádi okřívali! Jaká látka k hovoru, ten zákulisí rušný život, bez pozlátka viděný! Sta bouří visí nad hlavou tam každý den, vždy ty mraky zříš tam viset... Mnohdy druh ke stolu přised ztýrán, zmučen, nekliden, vyčerpán až ke dnu – ale rád poznovu nabyl síly, aby zítra vytrvale, nechť se nové mraky ženou, šel za metou vytouženou, k vytčenému svému cíli! Nové bouře za bouřemi hnaly se – – A od těch dob léta přešla. Dříme v zemi autor „Psohlavců“ – buď světlá jemu paměť! V tichý hrob šel i věrný Šípek – zkvetla kalina, jak přával sobě, na humoristově hrobě, v němž mu ustláno... 64 Tak osud mnohé vzal a mnohé odnes – jen u Ježíška, jak posud bývalo, je dobře podnes. 65
VZPOMÍNKA
Měkce padá bílý sníh tichem rolničky jen zvoní, zimní večer padá k zemi. Vyjeli jsme na saních, letí dvojspřež vašich koní, Eldemi a Eldelemi. Ticho, ticho dokola – proč ta upomínka, kdo ví, ani z mysli nejde mi? To, jak časem zavolá hlas váš měkký, sametový: – Eldelemi! – Eldemi! Krajem táhne bílý mráz, a nad pláně zasněžené stín se plouží, teskný, němý. Tiše sedím vedle vás, o závod se s vichrem žene Eldemi a Eldelemi. Z dálky slyšet klekání... Zasněžené, bílé chatky jako dětské Betlémy 66 zakmitly se po stráni. Hudbou zní ten hlas váš sladký: – Eldelemi! – Eldemi! Ohlédnou se po hlase – a hle, tam již ve tmě stromů za modříny, za jedlemi dům váš v parku bělá se... Princeznu svou vezou domů Eldemi a Eldelemi. Princezno té pohádky, mnohé zatím život odnes, vše tak dávným zdá se mi, ale hlas váš přesladký ve vzpomínkách zní mi podnes: – Eldelemi! – Eldemi! 67
PROSLOV
KU POCTĚ STÉHO VÝROČÍ NAROZENIN FRANTIŠKA PALACKÉHO V Národním divadle přednesla pí. O. Sklenářová-Malá
Vzkřik ujařmených letěl tichou nocí a zůstal v duši Tvé. Ten národ celý na Tebe hleděl jako k svému otci, ti, kteří za vlast rodnou krváceli a za ni v boj šli, ti, jimž dral se z úst vzkřik zoufalý, když zřeli hanbu její a viděli už stíny hrobů růst nad zemí udupanou k beznaději, ti všichni hleděli do tváří kmeta, do tváří Tvých a ze Tvých očí četli, zda věřit mohou, či zda po všem veta... A lidu tomu genius Tvůj světlý v ten dlouhý boj, jenž od věků jej svírá, dal štít i palladium v boje nové: to palladium láskou k vlasti slove, tou svatou láskou, kteráž neumírá – tím štítem, kterýž vysoko Jsi zdvih’, to byla Pravda svatá Dějin Tvých, ta čistá Pravda, o niž každá lež a každá zloba láme se a tříští, ta Pravda svatá, pro niž horuješ 68 a která nemine se vítězstvím, ta Pravda svatá, která s lidem Tvým přetrvá slavně dlouhé věky příští. To odkaz Tvůj byl, kterýž umíraje dal’s národu, jenž Otcem nazval Tebe. Národu tomu nedopřálo nebe dnes ještě klidu. Rodné naše kraje si oddechnouti ještě nemohou, boj posud kruší zemi ubohou, jsou dnové zkoušek posud, posud v boji jsme za svá práva, za tu Pravdu Tvoji – však nové nadšení v nás, nová víra i stará láska, kteráž neumírá, a jak Tvůj odkaz drahý k srdci vinem, jak stín Tvůj světlý nad námi se chýlí, dnes víru máme, že již nezahynem, že jménem Páně dovedeš nás k cíli! A věříme, že přijde jednou čas ten, v nějž věřil’s Ty, že jistě přijde jednou, že v právu svém Tvůj národ bude šťasten... Tu stíny otců – bohatýrů zvednou se z hrobů svých a laurem slávy věčné ověnčí čelo Tvé, Jejž v lásce vděčné zvát věky budou Otcem národa... 69
HŘMÍ PŘÍBOJ
Hřmí příboj moře, jemuž konce není, široké, valné moře kolem nás, rve břehy naše, bouří se a pění, v něm chvílemi již tone břeh i hráz – jsme v moři ostrovem, o naše skály od věků hřmí ten příboj neustálý. Však znovu náraz vln se tříští, láme a o hráz ochrannou se odráží – vždy ještě v sobě dosti síly máme, být stále a vždy znovu na stráži, – vždy ruce k dílu! Na ochranné valy! Však již v těch bouřích věky přetrvaly. A čím víc bije v ně to moře vůkol, s tím větší láskou vždycky ku práci! Nám vnucen boj, svůj každý známe úkol, čím víc to kolem hřmí a burácí, tím větší láska nechť nám v srdcích plane k té půdě naší, ode věků rvané! Za každou píď té půdy nad vše dražší vždy v nový boj! Nám svatou je ta zem, je potem zrosena i krví naší, 70 nám po otcích je svatým odkazem a jejich láska pro ni, velká, stálá i v nás, a kéž i v dětech vnuků sálá! A láska ta nás všechny posvětí-li, žít bude-li jak svatý oheň v nás, nám v nový boj dá vždy zas nové síly – a vytrvá ta naše česká hráz, ať o ni vlny zběsile se tříští, přetrvá věky i vše doby příští! A že i my jsme kdysi její hráze pomohli chránit proti bouřím zlým, by vnukům jsme ji dochovali snáze, by dál ji dochovali budoucím – : to vědomí i žár té lásky žhavý nechť dál, kde hrází třeba, hráze staví! 71
PROSLOV
KE SJEZDU RODÁKŮ NYMBURSKÝCH ROKU 1910
Jdou první dnové jeseně a s nimi mlhavé tuchy blížící se zimy... Však do snů, jimž se marně srdce brání, i mnohá luzná vzpomínka se vplétá na chvíle zapadlé – sen letí skrání, vzpomínka plachá na zašlé dny léta i jara dávno minulého... Zbyla tam na dně duše plná světla, krásy vzpomínka mnohá luzná, srdci milá, a poznovu teď k životu se hlásí. A hle, tak rovněž, když se přiblížila i naše jeseň, vzpomeneme rádi na vlastní jaro své, na vlastní mládí, na mladost předrahou a zašlou kdesi v těch vlnách života... A v srdci znova se ozvou dávné touhy, mladé plesy a vůně dávno zašlé... znovu čas ten před zrakem táhne, kdy je člověk šťasten a mlád, a mladá hruď když v nitru chová sta luzných nadějí i s kouzly těmi, kdy v srdce vejde první láska čistá a mladý volný duch se k letu chystá 72 a nedočkavě mává perutěmi, v nichž bujnou, hrdou, orlí sílu tuší... A rád si vzpomíná svých mladých druhů, a drahé upomínky táhnou duší, i touha, třeba pouze na den krátký v to mládí zapadlé se vrátit zpátky a srdcem okřáti v tom čarokruhu vzpomínek nejdražších... Šla léta dlouhá, sen mnohý zašel v žití pestrém shluku – a srdce náhle zchvátí žhavá touha, v kraj mladosti se vrátit, stisknout ruku těm všem, kdož s vámi v dobách, prchlých záhy, svá křídla rozpínali v rozlet smělý – spěl každý jinam, různé byly dráhy, ne k cíli jednomu všem osud velí. Tak přišli jste v kraj rodný, drahý, známý tak srdci vašemu, v ten kraj, kde s vámi šla druhdy mladost vaše. Mladost onu jste spěli pozdravit a z blízka, z dáli jste přišli, abyste v tom žití shonu vzpomínkou srdci milou pookřáli. Ó, kéž, ó, kéž z vás každý našel tady s mladostí svou i onen zápal mladý, ten plný obří, činorodé síly, jež mladosti je nejkrásnějším darem! Ať za různými třeba jdete cíli – 73 k rodnému kraji láska vždy nechť zdarem ověnčí vaši práci, každou píli, jež nejkrásnější posvěcena snahou: Vše pro tu naši domovinu drahou! 74
JSME NÁROD CHUDÝCH...
Jsme národ chudých, říkáme si sami. A přece v naší klenotnici posud je poklad, zlato, perly, drahokamy, o které zloupit nedoved’ nás osud – to bohatství, jež neohlodá rez, ta hřivna, již bůh do srdcí nám vložil: toť onen svatý div, jímž znovu dnes, kdo mrtev byl, svou vlastní silou ožil. Hle, bohatství, jež máme ve své hrudi, toť svaté nadšení, jež plane v nás, – jen pro ně samo nejsme, nejsme chudi! Toť láska, jižto neudusí mráz, toť svatá láska, jež nás všechny učí vlast milovat, byť byla sebe chudší, toť naše víra, jež z nás činí obry, že ideál náš není marným snem, že boj náš vždy byl poctivý a dobrý a bez vítězství v hrob že neklesnem! Nechť moře kolem hřmí a burácí a tříští se o tvrdé české skály: zdar junácký buď s vámi, junáci, již věrně vždy jste ku praporu stáli, 75 jejž láska k zemi rodné, nad vše dražší, kdys pozvedla nad první četou vaší, již Fügner učil, ten váš vůdce prvý, na první výspě státi na stráži, zmužile státi s jarobujnou krví, kde nejprudší vždy útok doráží! Hle, v nepřehledné šiky zatím vzrost’ někdejší hlouček Fügnerova voje. Vlast přehlíží dnes čacké syny svoje a věřit smí, jdouc trnitou svou poutí, že v nadšení tom svatém, horoucím ta láska všech nás nedá zahynouti ni jí, ni nám, ni všechněm budoucím! Ó, nadšené vy českých junů pluky, to nadšení v svém srdci živte dál! Vy, kteří z drahé Miroslava ruky jste vzali prapor, který hrdě vlál v ty české kraje, buďte na stráži dál všude tam, kde zapotřebí vás, kde nejprudší vždy útok doráží, kde cizí moře hřmí v tu naši hráz, kde nejvíc bouře hřmí a burácí – – a v boji tom za svaté otcův statky, za čest a slávu, štěstí drahé matky, zdar junácký buď s vámi, junáci! 76
PROSLOV
Do moře věčna, v temné moře času nám dvacet prchlo roků, z nich každý stih’ nás v práci, při zápasu, žár viděl v duši, v oku. Po dvacet let jsme stráží byli tady, šli překážkami k cíli – a junák Sokol stejně dnes je mladý a svěží, plný síly. My „Volnost, Rovnost“ ve svůj štít jsme psali a přes nepřátel vzteky vždy národu jsme muže odchovali – a vychováme reky! Dnes pohlédněte v hrdé naše čety, kde vře to žití ruchem, kde prováty jsou všechny naše čety zas Táboritů duchem. Je síla v nás, nám v duši křišťálový zdroj nadšení se prýští a posilní nás v každý zápas nový za velké, slavné příští! 77 Vždy dále půjdem k vytčenému cíli, jímž národa je sláva, půjdeme hrdi, volni, plni síly, již svoboda nám dává. Půjdeme dále jménem Páně k předu, nezdolni v hrdém šiku, by hodni byli jsme svých slavných dědů, těch božích bojovníků. Půjdeme tam, kde sláva dána v podíl, a půjdem v její stezky, vždy hodni těch, jež otec Žižka vodil, ten první Sokol český! 78
TUŽME SE!
Vzdor proti všemu, co je proti nám, ať zloba vrahů, chlubná vlastní fráze – vzdor spasí nás a k slávy výšinám nás dovede přes nepřátelské hráze. Jen chabě nespát, kdo má v duši vzlet, jít slávě vstříc i nepohodou, bouří, a kde se nejvíc tmavých mraků chmouří, tam nejdříve se rozletět! Ne chvály těch, jimž záští sálá z úst: vzdor spasí nás a hrdost činů lačná. Strom hlavu vznášet musí, chce-li růst, leč v prachu zajde, v něm se plazit začna. Výš, stále výš, a každým krokem dál, byť více bouři vydán, výš kdo stojí, přec nejdřív spatří, s chmurami kde v boji, když jasný den se rozesmál. A tužme se! Dál! Věčně výš a výš! Ne otrocké, svou vlastní znejme práci. Jdi každý tam, kde slávu pozdravíš i bouř kde dříve vstříc ti zaburácí. A slávský bílý orel, sokol náš tak vysoko nad chátru podlou vzletí, že s výše té, zda jsou to prachu děti, či skvrnou jen, víc nepoznáš! 79
OSVOBOZENÍ...
Osvobození zázraku světlý! Paprsku zory, vítej v ty naše zmučené hrudi! Po dlouhé věky od Bílé Hory, po věky, jež nás dusily, hnětly, tebe jsme ždáli! Otroci bědní, ztýraní, chudí, darmo jsme do tmy hleděli dálí, červánek-li tam někde se hlásí! V malátném smutku, v zoufalé muce k nebi jsme darmo spínali ruce, darmo s nich pouta chtěli jsme střásti – nebylo nikde zákmitu spásy! Naděje zašly, sotvaže vzkvetly, pomřely, novým zality smutkem. Po letech trýzně, žalu a bědy naděje přece staly se skutkem: přišel jsi tedy, Osvobození zázraku světlý! Osvobození hodino velká, přesvatá, drahá, vítej v ty naše zmučené lány! Vyrvala jsi nás útiskům vraha, 80 přišla jsi, naše Vykupitelka! V tu naši bědu přišla jsi, naše zahojit rány! Co snem kdys bylo otcův i dědů, v porobě doma, v dalekém světě, v co věky doufal národ náš celý, zač miliony trpěli, mřeli křížovou cestou od Bílé Hory, splnění došlo! Čekali jsme tě, hodino spásy! Tak jako střelka kompasu v bouři na širém moři vždy jeví plavci směr jeho cíle, nám bylas hvězdou v noci a hoři, drahá ty chvíle, Osvobození hodino velká! Osvobození posvátný dive! Volnosti ráno, vítej nám, vítej po dlouhé noci! Nám lidsky žíti nebylo přáno, v hruď naši vtínal spáry své chtivé černý pták dravý, rdousil nás, vraždil dravčí svou mocí, nitra nám drásal, krvavil hlavy. Jediná víra zbývala pouze: že kraj náš jednou přece se zhostí té dravčí jeho loupeživosti, že přijde velká hodina pomsty! Život náš celý zasvěcen touze, 81 dvojhlavé, černé nestvůře divé sraziti ranou hlavy ty obě! V ústrku stálém, němě a plaše léta jsme marně vzhlíželi k tobě, naděje naše, Osvobození posvátný dive! Osvobození, splněná touho! Svobody jitro, vítej v tu drahou, volnou teď zemi! Rozlej se radost ve zprahlé nitro, radost, nám cizí dlouho, tak dlouho! Jásavým plesem kraj zazvuč, léta, po věky němý! Volně teď skráně ke slunci vznesem, nestvůra již nás nebude hubit: dvojhlavý orel, příšera kletá, potupně zašel v posměchu světa, ten, který žil jen z lupu a vraždy, zdrcen pad’ k zemi, potupně ubit, on, jenž nás vraždil dlouho, tak dlouho! Ó, dni, jenž pouta staletí tříští, jak v slzách věky čekali jsme tě, doveď nás, doveď k lepšího příští zářící metě, Osvobození splněná touho! 82 OBSAH Causerie o smrti9 Za Al. Svojsíkem18 Prašiví koně21 Matka nezvěstného26 Památce mučedníků30 Riegrova závěť33 Ohníček na stráni37 Vlastibořské zvony43 Osvětlená okna45 Zabloudilý47 Šla dlouhá řada hořkých let52 Památce Žižkově54 Slepý58 V kraj zabloudil jsem61 Vzpomínka63 Vzpomínka66 Proslov ku poctě stého výročí narozenin Fr. Palackého68 Hřmí příboj70 Proslov ke sjezdu rodáků nymburských 72 Jsme národ chudých75 Proslov 77 Tužme se!79 Osvobození 80
[83] Tuto sbírku básní, první ze tří rukopisných děl, nalezených v literární pozůstalosti básníka Bohdana Kaminského, vydává Česká Akademie věd a umění v Praze, jejímž byl Bohdan Kaminský řádným členem, svým nákladem v počtu 600 výtisků, z nichž 500 jest prodejných. Vytiskla Česká grafická Unie a. s. v Praze v prosinci 1930. O úpravu knihy měl péči T. F. Šimon.
E: ph + pk; 2002 85
Bibliografické údaje

Nakladatel: Česká akademie věd a umění; Unie
(Tuto sbírku básní, první ze tří rukopisných děl, nalezených v literární pozůstalosti básníka Bohdana Kaminského, vydává Česká Akademie věd a umění v Praze, jejímž byl Bohdan Kaminský řádným členem, svým nákladem v počtu 600 výtisků, z nichž 500 jest prodejných. Vytiskla Česká grafická Unie a. s. v Praze v prosinci 1930. O úpravu knihy měl péči T. F. Šimon.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 85

Věnování: Fuxová, Klára = Bušková, Klára
(Drahé památce mé sestry pí Kláry Fuxové /†3. března 1920/ B. K.)