PRAŠIVÍ KONĚ

Bohdan Kaminský

PRAŠIVÍ KONĚ (1917)
Košířskou ulicí tam kdesi od Motola jsem viděl ploužit se skupiny bědných koní. Napolo mrchy již a živi jenom zpola ulicí vlekou se, jak mor by přešel po ní. Jak přízrak těžkých snů, jež v horečkách kdys rvou ti rozbolavělou skráň, stín za stínem se plíží, jde, přejde, zaniká klopotnou, trudnou poutí za koncem života, jenž mukou jest a tíží – Jak přízrak v horečce, jež přeludy ti kreslí ve sny a mátohy, se vlekou těžkou chůzí tvorové ubozí, vyhladovělí, skleslí, že zjev jich vyvolá stísněný pocit hrůzy. Níž k zemi sklánějí se jejich těžké hlavy, po hrudích rýsuje se obrys žeber ostrý. Jdou zvolna, únavou jich krok se náhle staví – a dál se šinou zas ty oživené kostry. Tři, čtyři pospolu, ojediněle, v páru se vlekou, vedeni na ohlávce. Jdou matné ty stíny, tupý zrak, na těle rány spárů, jak nové strádání jim denně v bok se zatne. 21 Jdou, tiché oběti vražedných dnů, jen trosky těch zjevů někdejších, jak vrátili se z dálky, z cest krví prosáklých, kde snad se vryly v mozky i němé tváři té sny o líticích války. V té době, zhnětené z běd, útrap, muk a ze zla srst bědných tvorů těch, jak vlekou se tu choří, s těl jejich vyhublých napolo místy slezla jak tráva na stráni, když uschlá v létě shoří. Jak mapa zčernalá jsou těla jejich lysá s ostrůvky, na nichž srst porůznu ještě zbývá – odřený, nahý trup, a bok, v němž rána hnisá, na šíji zvetšelá, zcuchaná, chudá hříva... V jich smutných pohledech se chvěje prosba němá za soucit s bídou jich, tak bolestnou a krutou, s níž nikdo z lidí všech tu slitování nemá, a jež jim denně jest nelítostnější knutou. V těch hlavách zestárlých tak záhy, co as u dna jich představ děje se? Co tupý zrak jich vidí? Snad je to vzpomínka na přešlé hrůzy, trudná a hořká vzpomínka na pustý nevděk lidí. Snad divý, zmatený roj obrazů se zmítá v těch lebkách schýlených, snad zůstal tam jen dojem stálého hřmění děl, kdy jako bouře lítá jich rachot zahučel nad rozpoutaným bojem. 22 Snad je to představa úmorných kdesi v dáli pochodů horami, nad propastmi a srázy, úžlabím ve skalách, kde žhavé slunce pálí, a praskot šrapnelů ten pochod doprovází. A zase rovinou ve dlouhých řadách ženou se v zimě ve sněhu, kde havrani kol po stech vzlétají hladoví, a stepí zasněženou se zima rozběsní, že morek tuhne v kostech... Dnes však to za nimi kdes daleko, ta dlouhá, zlá doba neklidu a strázní bez oddechu, dny, týdny, měsíce... a zůstala jen touha, doplahočit se jen pod domácí tu střechu... A nyní pomalu se bídně vlekou, choří a mdlí tu šinou se tak těžce, zmalátněle, s mapami ostrůvku, jež zrádná nemoc tvoří v širokých lysinách na polonahém těle. A, možná, v mozku jich snad tichá, podvědomá zůstala vzpomínka, jež v mlhavo se ztrácí – představa lepších dnů, kdy ještě byli doma při denní, obvyklé a radostné své práci:práci. Za rosy z jara kdys jdou na pole, je ráno tak svěží, průzračné, a tak se volně dýše, slunečním zlatem je kol všechno posypáno, a písně skřivánčí se řinou s modré výše. 23 Z luk, polí, ze zahrad i z lesů vane svěže dech jara, voní zem, a v těle bujná, mladá vře krev... Slyš, zvonek teď se ozval s blízké věže, čas, domů vrátit se, je večer, soumrak padá. Nastala doba žní, a vzduch je horkem provát, z luk voní otava, jež v kupách se tam suší. V daleku dětský zpěv... jen dotěrný ten ovád nepřeje poklidu a bzučí kolem uší. V aleji ovoce na rozestlané slámě se žlutá, červená, dým hořícího pýru čpí v nozdry z ohníčků kol po mezích tak známě – kraj tiše oddychá v tom požehnání míru. Dokola bílo, sníh... A bystře saně letí silnicí pod klenbou zachumelených stromů, a v saních hospodář a výskající děti – – Co vše to zašlo kdes, jak dávno už je tomu! A jednou vyvedli koníka z jeho stáje, kam již se nevrátil. Vojanským stal se koněm, byl konec idyly. Ó, vojna, vojna zlá je – a koník, jak by zem se byla slehla po něm. A dnes, hle, zástup jich, že bolí pohled na ně, košířskou ulicí jde zvolna, jako zmámen hrůzami přešlých dnů. Jdou tiše, odevzdaně, že nad jich osudem by zaplakal i kámen. 24 A hledím za nimi, jak zvolna se tu šinou jak bludné mátohy. A líto mi těch koní, tak němých, zmučených, stižených prašivinou... A přešli ulicí, jak mor by přešel po ní. Tu náhle cítil jsem, ti koně zbídačelí, ti kdyby naříkat a plakat mohli, že by jich nářek a jich pláč zatopil vesmír celý od země nicotné až k dalekému nebi. Žalobný nářek jich dokola svět by zaleh’ a tak by zaplakal pláč jejich usedavý, a tolik řekl by o vytrpěných žalech, že člověk, mimo jda, by maně sejmul s hlavy... 25